neděle 29. prosince 2013

Když nevíš, zeptej se

Bohoslužby jsou místem, kde má člověk možnost potkat lidi, se kterými by se za normálních okolností nejspíš nesetkal. Jednou z nich je i Jana. Nejmladší dcera kazatele, se kterou mám společného asi stejně jako kakao s kečupem. Zatímco já mám své dny pevně sešněrovány životem středoškolské učitelky matematiky, ona opustila jistotu trvalého příjmu v reklamní agentuře, aby se mohla věnovat umění na plný úvazek. V jejích rukách se v krásné šperky mění nábojnice i staré, již nepoužitelné malé žárovičky. Na Fléru ji najdete pod jménem Intro.
  • "Ahoj, viděla jsem tvoje video na Fler TV. Je fakt super!" Společnými silami otvíráme velkou truhlu plnou rytířů, panenek či didaktických hraček, které rozvíjí jemnou motoriku dětí. Všechno to bohatství nese její rukopis. Teď je třeba vše přenést na koberec, kde si hrají nejmenší účastníci shromáždění.
  • "Děkuju..." Jana vykouzlí na tváři tajemný úsměv, u nějž nikdy nevím, jestli má blíž ke křehké víle či sebevědomé Amazonce, a vezme do ruky posledních pár kostek. 
  • "A mělo to nějaký dopad v prodejnosti?" 
  • "Ale jo, mělo. Před Vánoci jsem se od šicího stroje neodtrhla. Už jsem si říkala, aby to bylo za mnou. Teď je naštěstí klídek."
  • "Stejně tě obdivuju. Moje schopnosti něco ušít končí u polštáře a zkrácení závěsů. Teď jsem se rozčilovala, když jsem vyráběla Twister. Teda řeknu ti, našívat těch 24 koleček, to jsem si dala. Já jsem ráda, že ušiju něco jakž takž rovně, natož snažit se šít do kolečka..."
  • "To máš jednodušší, když na to vezmeš barvu... Aspoň já jsem to Michalovi kreslila barvou - a bylo to docela rychle."
Shromáždění pomalu ale jistě začínalo, a tak jsme se obě vydaly ke svým místům. Já však musela přemýšlet nad její poslední větou. Barva na textil. No jo. Jak je možné, že mě to nenapadlo? Vždyť je to tak jednoduché.
Jak často se mi stává, že vymyslím nějaké "úžasné" řešení, které je v konečném důsledku úplně na nic. Kdybych se zeptala odborníka, mohla bych si ušetřit spoustu času, energie a výsledek by byl mnohem lepší. Ája - nejlepší učitelka matematiky, kterou znám - mi vždycky dobře poradí, jak vylepšit své hodiny, abychom se všichni společně nenudili. Helenka je odborník na obchodní korespondenci - kdybych nebyla líná se zeptat, mohla jsem si ušetřit dlouhé hodiny zkoumání ČSN normy. Pokud potřebuju uvařit to nejlepší zelí pod sluncem, musím se zeptat svojí maminky. Jany se budu muset zeptat, jakou používá barvu na textil. A jak najít to pravé místo ve svém životě? Tak na to se budu muset nejspíš zeptat Boha.

pátek 8. listopadu 2013

Co se stane, když ...

Nedávno jsem na facebooku narazila na video s vtipným názvem "Co se stane s banánem v mikrovlné troubě." Protože mě zajímal stav mikrovlné trouby po vložení banánu, neodolala jsem, a dané instruktážní video jsem si pustila. Autor příspěvku při hledání odpovědi na výše uvedenou otázku postupoval vskutku exaktně:
  • Vzal banán
  • Otevřel mikrovlnku
  • Vložil banán do mikrovlnky
  • Zavřel mikrovlnku
  • Počkal 
  • Otevřel mikrovlnku
  • Vyndal banán
  • Konstatoval, že s banánem v mikrovlnce se vůbec nic nestalo.

"To je ale blbost", blesklo mi hlavou. Každému normálnímu člověku je přece jasné, že je potřeba mikrovlnku zapnout.

A teď zkusme vyměnit banán za člověka a mikrovlnku za kostel, modlitebnu, kino či jiné vhodné místo, kde se křesťané schází k bohoslužbám. "Co se stane s člověkem v kostele?"

Někdy mám pocit, že to dopadne úplně stejně jako v uvedeném pseudopokusu. Naše tělo se neděli co neděli dopraví do kostela. Bibli s sebou - někteří se chlubíme vydáním vázaným v kůži, jiní z nás si užívají výdobytky moderní techniky a mají po ruce své chytré telefony plné různých překladů Písma. Poctivě si odzpíváme pár chval, dokonce i sem tam něco přihodíme do sbírky. A výsledek? Odcházíme úplně stejní, jako jsme přišli. Vůbec nic se s námi nestalo. Jsme jako muž, o němž mluví Jakub ve svém listě: pozorujeme svůj vzhled v zrcadle, odejdeme a hned zapomeneme, jak vypadáme. Jak docílit toho, že "zapneme" a "budeme na příjmu"? Nezbyde nám, než se "zahledět do dokonalého zákona svobody a vytrvat."

neděle 3. listopadu 2013

Ohromné maličkosti

„Ale ne, už zase… To snad není pravda!“ utrousila jsem při vstupu do svého kabinetu. Pohled upoutal USB rozbočovač – byl prázdný. Ani jeho rozpustilý design hrající všemi barvami tentokrát nedokázal na mé tváři vyloudit úsměv. Moc dobře jsem si uvědomovala, že ono malilinkaté zařízení nesoucí název flash disk není tam, kde by mělo být.
Třeba se ještě najde. Možná jsem ji zapomněla v některé z učeben informatiky, blesklo mi hlavou, když jsem se vydala na obchůzku školou.
O půl hodiny později jsem už obešla všechna místa posledního výskytu a vyzpovídala všechny kompetentní osoby, počínaje uklízečkou, přes kolegy až po zástupkyni. Nic. Držíc se Gaimanova hesla „Nepropadejte panice“ jsem se pokusila zachovat stoický klid. Odpoledne, těsně před odchodem z práce, jsem totéž kolečko absolvovala ještě jednou. Nic. „Třeba je doma, jenom jsem si jí včera nevšimla…“ uklidňovala jsem se. Ovšem když ani doma na mě můj 32 GB poklad nečekal, pomalu ale jistě jsem se smiřovala s tím, že poklad bude nenávratně ztracen.
Flashka. Když jsem to přinesla z obchodu, bylo to jenom takové malé stříbrné nic, do hrsti se to vešlo. Jenže v těchto pár centimetrech krychlových se skrývalo mnohem víc, než se na první pohled zdálo. Fotky z dovolené. Písemky pro studenty. Videa z Prezentiády. Nascanované učebnice. Čtyři sady digitálních učebních materiálů. Aktualizované seznamy žáků… Spoustu věcí už pravděpodobně nikdy potřebovat nebudu. Vím, že v oněch 16 GB dat bylo hodně balastu, jehož ztráty rozhodně není třeba litovat. Ztrátu některých souborů však ponesu bolestně.
A není to v našem životě podobné? Mnohé věci na první pohled vypadají nenápadně. Ranní modlitební chvilka. Čas na klidnou snídani. Telefonát přátelům, které jsme dlouho neviděli. Ručně vyráběné přání k narozeninám. Procházka po čerstvém vzduchu. Čtení pohádky dětem před spaním. Kolik z těchto ohromných maličkostí se vytratilo? Možná je na čase je zase vrátit zpátky. Dřív než bude pozdě.

O zálohování

„Tak co, našli, milí rádcové, našli?“ zdravil mě kolega v práci dotazem, zda jsem konečně objevila svou ztracenou flasku.
„Nenašli, nenašli…“ kontrovala jsem očekávanou, a bohužel pravdivou odpovědí.
„Ale flashky dneska nejsou drahé a ty jsi určitě poctivě zálohovala…“ Jízlivá poznámka tnula do živého. „Ale jo, zálohovala jsem … v červnu …“ Tříměsíční prodleva najednou vypadá jako věčnost. Zvonění na hodinu mě zachránilo od přednášky na téma „Kovářova kobyla chodí bosa.“
Což o to, data na disku se zálohují relativně snadno, stačí nebýt lajdák a vzpomenout si a pak už to jde víceméně samo. Jak ale zazálohovat cennosti našeho života?
Včera jsem byla na pohřbu. Kamarádce umřel tatínek. Během obřadu jsem vzpomínala na svého vlastního tátu. Jak málo si toho pamatuju. Nevím, jakou měl rád barvu. Nevím, co poslouchal za hudbu, nad čím přemýšlel, společné zážitky bych spočítala na prstech jedné ruky. Jak si uchovat vzpomínky?
Někteří lidé to řeší fotkami. Fotí se kdekoliv a kdykoliv. Fotí, co je napadne či co jim přijde zajímavé a důležité. V některých případech se nechají inspirovat nápady někoho jiného a fotí své měsíční kolekce na dané téma. (Já společných fotek s tatínkem moc nemám. Inu, byla jiná doba – digitály neexistovaly a kinofilmy byly drahé.)
Další osvědčenou metodou jsou krabičky pokladů. Někdo má památeční plechovou krabičku, jinému postačí krabice od bot a další potřebuje celý šuplík v psacím stolu. Poklady bývají nejrůznější – ustřihnutý pramen prvních vlásků, mušlička z první společné dovolené od moře, obrázek hlavonožce – jen trochu umatlaný od bonbónu a pod ním roztřesenou rukou připsáno MAMA. (Mně po tatínkovi zbyla jen stará zobcová flétna, na kterou hrával jako malý kluk. Je strašně zanesená a hrát se na ní nedá, ale je to „ta flétna“.)
Nikdy jsem nepřišla na chuť psaní deníků. Ne že by mě to nelákalo, dokonce jsem to několikrát zkusila. Mé odhodlání obvykle ztroskotalo na nedostatku vytrvalosti. A tak obdivuju jak ty, kteří mají vedený cestovatelský deník s razítky dobytých vrcholů, tak ty, kteří poctivě léta letoucí vedou deník modlitební, kterému svěřují své nejintimnější přání a postřehy z hovorů s Bohem.
Množství zaznamenaných vzpomínek ze vztahu se svým pozemským otcem už asi nerozšířím. Ale o své vzpomínky na chvíle s Bohem přijít nechci. Můj způsob „zálohování“ zážitků s Nebeským Tátou coby pečliví čtenáři Myšlenek na schodech znáte. Trefně jej vyjádřil král David v 78. žalmu: „Budeme vyprávět budoucímu pokolení o Hospodinových chvályhodných činech, o mocných skutcích a divech, jež konal … aby složili důvěru v Boha a na Boží skutky nezapomínali.“ (Žalm 78/4,7)
A co vy, našli jste ten svůj?

O zálohování

„Tak co, našli, milí rádcové, našli?“  zdravil mě kolega v práci dotazem, zda jsem konečně objevila svou ztracenou flasku.
„Nenašli, nenašli…“  kontrovala jsem očekávanou, a bohužel pravdivou odpovědí.
 „Ale flashky dneska nejsou drahé a ty jsi určitě poctivě zálohovala…“ Jízlivá poznámka tnula do živého. „Ale jo, zálohovala jsem … v červnu …“ Tříměsíční prodleva najednou vypadá jako věčnost. Zvonění na hodinu mě zachránilo od přednášky na téma „Kovářova kobyla chodí bosa.“
Což o to, data na disku se zálohují relativně snadno, stačí nebýt lajdák a vzpomenout si a pak už to jde víceméně samo. Jak ale zazálohovat cennosti našeho života?
Včera jsem byla na pohřbu. Kamarádce umřel tatínek. Během obřadu jsem vzpomínala na svého vlastního tátu. Jak málo si toho pamatuju. Nevím, jakou měl rád barvu. Nevím, co poslouchal za hudbu, nad čím přemýšlel, společné zážitky bych spočítala na prstech jedné ruky.  Jak si uchovat vzpomínky?
Někteří lidé to řeší fotkami.  Fotí se kdekoliv a kdykoliv. Fotí, co je napadne či co jim přijde zajímavé a důležité. V některých případech se nechají inspirovat nápady někoho jiného a fotí své měsíční kolekce na dané téma.  (Já společných fotek s tatínkem moc nemám. Inu, byla jiná doba – digitály neexistovaly a kinofilmy byly drahé.)
Další osvědčenou metodou jsou krabičky pokladů. Někdo má památeční plechovou krabičku, jinému postačí krabice od bot a další potřebuje celý šuplík v psacím stolu. Poklady bývají nejrůznější – ustřihnutý pramen prvních vlásků, mušlička z první společné dovolené od moře,  obrázek hlavonožce – jen trochu umatlaný od bonbónu a pod ním roztřesenou rukou připsáno MAMA. (Mně po tatínkovi zbyla jen stará zobcová flétna, na kterou hrával jako malý kluk. Je strašně zanesená a hrát se na ní nedá, ale je to „ta flétna“.)
Nikdy jsem nepřišla na chuť psaní deníků. Ne že by mě to nelákalo, dokonce jsem to několikrát zkusila. Mé odhodlání obvykle ztroskotalo na nedostatku vytrvalosti. A tak obdivuju jak ty, kteří mají vedený cestovatelský deník s razítky dobytých vrcholů, tak ty, kteří poctivě léta letoucí vedou deník modlitební, kterému svěřují své nejintimnější přání a postřehy z hovorů s Bohem. 

Množství zaznamenaných vzpomínek ze vztahu se svým pozemským otcem už asi nerozšířím.  Ale o své vzpomínky na chvíle s Bohem přijít nechci. Můj způsob „zálohování“ zážitků s Nebeským Tátou coby pečliví čtenáři Myšlenek dne znáte.  Trefně jej vyjádřil král David v 78. žalmu: „Budeme vyprávět budoucímu pokolení o Hospodinových chvályhodných činech, o mocných skutcích a divech, jež konal … aby složili důvěru v Boha a na Boží skutky nezapomínali.“ (Žalm 78/4,7) A našli jste ten svůj?

středa 30. října 2013

Jak nebýt žirafou

(Pár řádků o tom, jak můj dnešní den ovlivnila velká žirafí výzva (anglicky).)
„Ahoj, prosím tě co tady všichni blbnou s těma žirafama?“ zeptala jsem se kamarádky poté, co jsem zjistila, že profilové fotky mých přátel pomalu ale jistě začínají připomínat africké safari. „Ale...když neuhádneš správný výsledek hádanky, máš si dobrovolně vyměnit profilovou fotku za žirafu...“ „Tak schválně…“
„Spíš. Jsou 3 ráno a za dveřmi Tvého bytu zvoní Tví rodiče, že s Tebou chtějí posnídat. Doma máš chleba, marmeládu, víno, mléko, med a sýr. Co otevřeš první?“Pche, to je jasné jak facka, bleskne mi hlavou a bez velkého rozmýšlení píšu odpověď „Dveře rodičům?“ „Bingo, hledej žirafu. První otevřeš oči.“ „Ups… tak já jdu hledat…“
Během dne jsem nad žirafí hádankou musela ještě chvíli přemýšlet. Co když ta opravdová hádanka, ta o kterou tady skutečně jde, zní ještě trochu jinak:
„Spíš. Jsou 3 odpoledne a za dveřmi Tvého srdce klepe Ježíš, že s tebou chce strávit odpoledne. V plánu máš chvály, přímluvné modlitby, službu nemocným, chystání programu pro nedělní školu, pečení koláče na občerstvení . Co uděláš jako první?“Možná není potřeba vstát a otevřít dveře – koneckonců Kristus má klíče od mého srdce už dobrých dvacet let, a tak stačí zavolat „Pojď dál, je otevřeno.“ Nezáleží na tom, jak moc se snažíme, kolik kapitol z Bible jsme si přečetli, kolik chval zazpívali a besídek odučili. Dokud nerozlepíme naše polospící oči, těžko můžeme zažít probuzení. Inu, ne nadarmo nám Jeremiáš radí: „Stůjte na cestách a vyhlížejte, ptejte se, kde je dobrá cesta a vydejte se po ní a vaše duše naleznou klid.“ „Ups… tak já jdu vyhlížet.“

pondělí 7. října 2013

Melírování

Domluva plánu na společné odpoledne nemusí být složitá, někdy stačí pár smsek. Jako včera. „Přijímáš zítra návštěvy?“ ozvala se po čase moje kamarádka Marika. „Vyměním oběd za melír :-)“ „Beru a těším se.“ Role byly rozděleny jasně – já si seženu vhodné barvy na vlasy a uvařím něco dobrého a Marika, coby vyučená kadeřnice, přidá svůj um a pokusí se mi na hlavě vyrobit nějakou hezkou podzimní kreaci.
Tyhle odpoledne bývají vždy moc příjemná. Zatímco já sedím, stříhám alobal a podávám střídavě jednu a druhou mističku s barvou na vlasy, Mája pečlivě natírá jednotlivé pramínky. Dnes jsme se nepouštěly do žádného velkého experimentování. Část vlasů jsme zesvětlily na blond, další prameny dostaly nádech medově hnědé. Chce to trpělivost, jde to docela pomalu. Naštěstí času je dost, odpoledne je dlouhé a v příjemném hovoru se nakonec i tato mravenčí práce pomalu chýlí ke konci. Než barva začne působit, stihneme ještě vypít odpolední kávu a otestovat nový druh čokolády Lindt. Poté nastává nejzajímavější fáze celého tvoření - okamžik překvapení. Na rozdíl od profesionálního kadeřnického salonu zde člověk nikdy předem neví, jaká barva nakonec na hlavě bude. Přeci jen – odstín na krabičce je jedna věc a výsledná barva na hlavě věc druhá.
„Myslím, že se to povedlo,“ hodnotí Marika spokojeně své dílo. „Melír není nijak zvlášť křiklavý, ale na druhou stranu pořád je vidět a pěkně tě to oživilo…“. „Hlavně, že jsi spokojená,“ dodávám s úsměvem. Já sama si výsledkem nejsem až tak jistá. Společně dojíme čokoládu a pak vyprovodím Mariku na autobus.
Večer se pustím do podrobnějšího zkoumání nového účesu. Tolik práce, a skoro to ani není vidět. Myslím, že když přijdu do práce, tak to ani nikdo nezaznamená. Na druhou stranu musím uznat, že teď je to mnohem lepší. Jako by to pořád byly moje vlasy, jenom najednou víc vyniknou.
Jestli ono to s naší duší není úplně stejné jako s naším účesem. Pán Bůh bere každý pramínek osobnosti a věnuje mu specifickou péči. Trošku zesvětlí temnější části, naopak zvýrazní naše obdarování. Pořád jsme to my, ale najednou je konečně vidět naše pravé já, to, kým jsme doopravdy. Jak že to řekl apoštol Pavel? Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně. (2. Kor 3/18).
Budu se muset zase objednat do Božího kadeřnického salónu. I když – tady se vlastně objednávat nemusí – otevřeno je 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Tak co, Duchu Svatý, na které části mého já chceš pracovat tentokrát?

pátek 26. července 2013

Bílá růže

Bývá zvykem, že na konci školního roku žáčci školou povinní zásobí své učitele květinami, bomboniérami a podobnými věcičkami. Tedy ... někteří žáci některé učitele. Zejména ty obzvlášť oblíbené. Nebo třídní učitele. Nebo ty, kteří vám přidali na známce a chcete jim za to poděkovat. Nebo ty, kterým se potřebujete zavděčit.
Nejsem nijak zvlášť oblíbená (což matikářky mnohdy nebývají). Letos jsem byla třídní maturantů, a tak svou kytkovo-alkoholovou-bonboniérovou nadílku už jsem měla za sebou.*) Odcházím na jinou školu, takže status "potřebuju se zavděčit" taky padá... Zkrátka - nebyl nejmenší důvod, proč bych měla dostat nějakou tu kytku... Ale stejně...
Když jsem šla v pátek 30.6. do školy, tak jsem jenom utrousila malou modlitbu. "Bože, ty víš, že o kytkách to není. Že dobrá učitelka se nepozná podle množství kytek. ... i když někdy taky jo. Ale... já bych chtěla aspoň jednu, jedinou kytku ... Nemusí být velká ... třeba jenom jedna růže nebo jedna gerbera... žádný pukét... A bylo by super, kdyby přišla od někoho, od koho to vůbec nečekám... prostě takové malé "děkuju, že jste" Víš, vzhledem k tomu, co se teď ve škole děje, tak nějak ani nevím, jestli učím dobře a jestli to vůbec mám dělat... potřebovala bych slyšet "jo, jsme rádi, že nás učíte". 
A odpověď přišla. Od Jirky z 2.B - měla jsem ho na matiku. Přišel se rozloučit a poděkovat.  Spolu s ním přišli ještě další tři kluci z téže třídy. A že je to stálo dost úsilí - nebyla jsem k zastižení v kabinetě, ale místo toho jsem pracovala s davem vyučujících ve sborovně školy na inventarizaci knihovny. Museli přijít, vytáhnout si mě ze sborovny (což znamenalo překonat ostych, otevřít dveře a v davu vyučujících najít mě...). Jirka to zvládl. Jeho krásná bílá růže na mě mrkala svými okvětními lístky, jako by říkala "Vidíš? Vzpomněl si... Vzpomněli si".  Možná je to hloupost, ale ... možná, že Jirka ani netuší, že byl něčí vyslyšenou modlitbou.  
*) Vsuvka: Nepředpokládám, že to moji maturanti čtou, ale kdyby náhodou ano: jsem moc vděčná všem, kteří si vzpomněli - ať už plánovaně (Michal po maturitě vážil cestu do školy, aby osobně přišel poděkovat...), poloplánovaně (ty kytky byly moc hezké a Metaxa s Portským se budou hodit...) či zcela neplánovaně (část 4.A ráno před předáváním vysvědčení vykoupila bufet, takže jsem dostala haldy tofiffe - jediné bonboniéry, která zde byla :-)) Opravdu jsem nečekala, že poté, co jsem u posledního zvonění dostala nádhernou kytici z gerber a růží, přibude ještě něco navíc....

čtvrtek 20. června 2013

Hurá, mám práci!

Možná vám přijde divné se radovat z toho, že člověk má trvalé zaměstnání. Navíc ve školství. Ale já jsem za to vážně vděčná! Ono to totiž ještě před půl rokem nevypadalo zdaleka tak růžově!
  • září 2012: ředitel na poradě hromuje, že opravdu bude muset hromadně propouštět
  • začátek ledna 2013: ředitel oznámil, že propouštění a snížení úvazků sdělí do konce ledna
  • 31.ledna 2013, těsně po rozdání vysvědčení: dozvěděla jsem se, že mám snížený úvazek na cca 60 procent, s tím, že v zimním semestru pro mě mají výuku databázových systému, což by dělalo cca dalších 20 procent úvazku.
  • jaro 2013: rozesláno přibližně 75 životopisů, odezva téměř žádná
  • duben (?) 2013: nabídka výuky PEKu (písemná a elektronická komunikace, v překladu psaní na stroji, obchodní korespondence - tvorba dopisů, žádostí a podobně...)
  • 20. června 2013: zástupkyně mi nabídla místo výuky databázových systémů na VOŠce 4 hodiny PEKu navíc na celý příští školní rok.
Je to super, protože ty databáze na VOŠce jsem vzala z nouze a učit jsem je opravdu nechtěla - je to něco, co bych se musela hooooooodně učit. Látka, kterou fakt nemám ráda... PEK by nemusel být tak náročný a navíc, mám v plánu se pustit do rozšiřujícího studia předmětu Písemná a elektronická komunikace, tak aspoň to k něčemu bude.

pondělí 1. dubna 2013

Tak trochu jiné Velikonoce

„To je strašné! … to abychom šli zdobit stromek“ naštvaně pronesla maminka při pohledu z okna. Inu, kdo mohl čekat, že letošní Bílá sobota bude opravdu bílá. „Co bys ještě nechtěla – ke 3 měsícům zimy 4. měsíc zdarma, no neber to! Hlavně nezapomenout, že od neděle přecházíme na letní čas! Aspoň budeme moci déle stavět sněhuláky, sáňkovat a lyžovat ...“ pokouším se kontrovat vtipem. Bohužel, dost neúspěšně. „Hele, když máš tolik chuti dovádět na sněhu,“ ozve se zpoza rohu, „můžeš jít odházet chodníky.“
„Ať jde Kuba, já umyju nádobí“, pokouším se o směnný obchod s vědomím, že bratr a nádobí rozhodně nejdou dohromady. A dodávám s co možná nejnevinějším úsměvem „Nebo chceš raději umývat?“. Jakub mou poznámku nechává bez komentáře, leč jeho výraz tváře mluví za vše. Neochotně se souká do bundy a ve dveřích utrousí jen „Tento způsob jara zdá se mi poněkud nešťastným.“
V televizních novinách právě hlásí sněžné zpravodajství z lyžařských středisek. Prý navzdory vynikajícím sněhovým podmínkám velká část středisek bude příští víkend ukončovat svůj provoz. Důvod je prostý – po Velikonocích lidé každoročně ztratí zájem o lyžování.
Celý den jsem přemýšlela nad naším reptáním. Vždyť je venku hezky! Šeď a špína města je milosrdně schovaná pod sněhovou přikrývkou. Že už máme čtvrtý měsíc v jednom kuse prosinec? Ale kdeže – v prosinci takhle krásně bílo nebylo. To jsme pro změnu reptali, že letos zase budou Vánoce na blátě. Proč nám to tak strašně vadí?
Už vím! Náš postoj lze shrnout do jednoduché věty: „Ono SE TO MÁ“, přičemž za zájmeno „TO“ lze dosadit ledacos. Kupříkladu ono výše zmiňované počasí: Velikonoce jsou svátkem jara, a tak je přece správné, aby na Velikonoce kvetly bledule a jaro bylo v plném proudu. Kdo to kdy viděl, abychom na Bílou sobotu odhazovali závěje sněhu! Pohled do kalendáře v nás vzbuzuje pocit, že počasí jaksi neplní plán. A tak svou otrávenost z počasí ochotně sdílíme kdekoliv a s kýmkoliv. Zcela spontánně tak vzniká jakési spiklenectví zmrzlých a zhnusených.
Co tedy může člověk dělat, když se věci nedějí tak, jak „to má být“ a jak „by se mělo“? Existují tři věci, které nás ochrání před hlubokou zahořklostí ze života.
Za prvé: nikdy se nesnažte poučit se o módní a snadno zvládnutelné disciplíně reptání.
Za druhé: vyhýbejte se společnosti všech, kteří se touto disciplínou zabývají.
A za třetí: Zbavte se pocitu, že potřebujete, aby věci byly jinak. Teprve až to dokážete, můžete mít opravdu radost z toho, jak věci jsou.

pondělí 18. března 2013

Pozor, popeláři!

V pondělí ráno jezdí po naší ulici popeláři. V tu chvíli provoz na této necelý kilometr dlouhé jednosměrce hlásí stupeň číslo 5 – auta stojí. Z užitečné zkratky, která znalcům města umožní vyhnout se světelné křižovatce, se rázem stane vězení, z něhož není úniku. Nezbývá, než pokorně počkat, než popeláři svým šnečím tempem dorazí na konec ulice.
Často se mi stává, že v roli obyčejného chodce míjím tuhle dlouhou frontu vozů. Hledím do tváře jednotlivých řidičů – a je mi jich líto. Jak jim jenom pomoct? Jak je jenom varovat, že za nejbližší zatáčkou na ně čeká dlouhá fronta vozů, které je rozhodně rozumnější se vyhnout?
Mám jeden poněkud zvláštní zvyk. Čas od času, když je naše ulice zablokovaná popeláři a já vidím na křižovatce přijíždět auto, které se chystá odbočit vstříc dopravní zácpě, začnu zběsile mávat a signalizovat, že je lepší než okolo. Obvykle jsem ve svém snažení neúspěšná – někteří řidiči mě ani nezaznamenají, jiní mě považují za blázna, který si hraje na větrný mlýn.
Tohle pondělí jsem si říkala, že bych se měla ve svých záchvatech altruismu krotit, že to stejně nikam nevede. Snad jen ze zvyku jsem zamávala na blížící se vozidlo. Jaké bylo mé překvapení, když řidič skutečně přibrzdil a rázem změnil směr. Blikající výstražná světla, kterými mi vzkazoval své „děkuju“, byly už jen příjemnou třešničkou na dortu.
Celé dopoledne jsem se potutelně usmívala. Ono to funguje! Stojí za to nemlčet a ozvat se! Jsou tu lidé, kteří jsou vnímaví. Což o to, tady šlo jen o pár ztracených minut v dopravní zácpě. Ale co věčnost? Jak často si říkám, že nemá smysl snažit se mluvit o Bohu, vždyť stejně o to nikdo nestojí. Jenže – co když je v tom velkém davu jeden, jediný člověk, který by v té mé poněkud zmatené signalizaci zaslechl Boží hlas? „Pane, dej, služebníkům svým, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo.“(Skutky 4,29)

pátek 15. února 2013

O rozsypaných kolíčcích na prádlo

Ach jo. Už zase... seš nemožná... ty vždycky..." řekla jsem si dneska ráno, když jsem zavadila o roh poličky a shodila svůj košík s kolíčky na prádlo.
Jako ve zpomaleném filmu jsem, celá naštvaná, pozorovala, jak košík letěl dolů a kolíčky se rozprskly po celé podlaze.
"Proč tady vlastně ty kolíčky straší? Stejně je nepoužíváš! Proč je neuklidíš někam, kde nebudou zavazet... takhle tady jenom stojí, zavazí a čekají... až je někdy na něco použiješ .. a padá na ně prach."Přistihla jsem se, že sama se sebou mluvím jako s nenáviděným spratkem, kterému je třeba neustále připomínat jeho četné a rozmanité nedostatky. Ale pak jsem si řekla "A dost!". Copak bych něco takového řekla někomu jinému? Komukoliv jinému? Jasně že ne! Řekla bych něco jako "No co, když nejde o život ..." A tak jsem si, pořád ještě trochu naštvaná, zakázala slova "Vždycky" a "nikdy" a pokusila se k sobě začít chovat jako k milovanému, byť poněkud nezvedenému dítěti. Asi takhle: "Lucinko, to se ti moc nepovedlo. Ale víš co, když už se ti ten košíček vysypal, zkusíme ho umýt, už to beztak potřebuje. A pak ty kolíčky pěkně posbíráme."
Tahle úvaha mě docela pobavila a pomohla mi sama se sebou vycházet daleko líp. S úsměvem jsem umyla košík a posbírala kolíčky... Celé to nezabralo víc, než dvě minuty. No vida...
U čištění zubů jsem přemýšlela nad celou situací. Vždyť ono je to leckdy v životě úplně stejně jako s těmi kolíčky. Čas od času se věci prostě "sesypou" - vyhodí vás z práce, nejbližší kamarádka vás zradí, onemocníte a do toho všeho si třeba ještě zabouchnete klíče od auta. Jenže co když je to tak, že prostě Bůh "jenom" na chvilku vysypal náš pomyslný košík na kolíčky, protože jej potřebuje zase jednou důkladně umýt? A pokud to byl Bůh, kdo jej vysypal, pak si můžu být stoprocentně jistá, že to nebylo žádným omylem, ale záměrně (vždyť jeho myšlenky s námi jsou o pokoji a nikoliv o zlu), a že i když teď se mi to zdá jako věčnost, nakonec to budou "jen dvě minuty" a výsledek bude stát za to.
Zuby dočištěné, kolíčky sesbírané, můžeme do práce!