Náš matikář s oblibou říkával: „Věci dělíme na věci podstatné, podružné a pro kočku. Věci podstatné jsou ty, které říkám já vám, věci podružné jsou obvykle ty, které říkáte vy mně a věci pro kočku jsou …“ a to už jsem zapomněla, protože v tuhle chvíli mé pubertální já obvykle přestalo poslouchat. Tahle nostalgická vzpomínka ve mně vyvolává úsměv. Ovšem když si místo onoho stařičkého pána představím Boha, rázem mi úsměv ztuhne na rtech. Věci podstatné jsou ty, které říká On mně … Kolik času si vyhradím, abych Jej skutečně slyšela? Věci podružné říkám já Jemu … ne snad, že by nebyly důležité, ale nejsou to ty nejdůležitější. A věci pro kočku? Už vím! To je cokoliv, co bychom označili nálepkou hřích.
Jako bych v této vzpomínce na hodiny matematiky zahledla Ježíše, který se na mě láskyplně usmívá a říká „Lucko, Lucko, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Marie volila dobře, vybrala si to, oč nepřijde.“