neděle 22. června 2014

Chci, aby mi rozuměli...

Důtka třídního učitele pro studenta, který zdrhal ze školy a nenosil včas omluvenky je vcelku běžná záležitost Přesto ta má vzbudila ve škole školy značný rozruch. Spodní část stránky totiž obsahovala překlad textu do vietnamštiny.
Ještě cestou do kanceláře školy jsem doufala, že předání dopisu k odeslání proběhne bez zbytečné popularity. Když jsem však otevřela dveře, s hrůzou jsem zjistila, že u pultu nestojí jen sekretářka, ale též pracovnice studijního oddělení a samotný pan ředitel.
 „Co to je?" zeptal se ředitel školy, zatímco jsem podepisovala ony listy papíru, které jsem ještě teplé přinesla z tiskárny.
 „Důtka třídního učitele", odpověděla jsem co nejlhostejněji, doufajíc, že mu toto tvrzení bude stačit. Jeho výraz tváře mě ujistil, že dotaz nesměřoval k předmětu dopisu, ale právě k onomu poslednímu odstavci, který obsahoval několik řádků plynné vietnamštiny.
Když se zdálo, že ticho je delší než je zdrávo, dodala jsem poněkud omluvně „No, když rodiče jsou Vietnamci a oni neumí moc dobře česky, a tak jsem to nechala přeložit do vietnamštiny, aby věděli o co jde…"
„Aha." Ředitele má iniciativa evidentně zaskočila, a tak dlouze zvažoval, jestli mě má spíše pochválit či pokárat.  Po chvíli došel k závěru, že by nejspíš měl zaujmout k celé věci nějaké stanovisko, a tak dodal neutrální „No já bych se na to vykašlal. Mají umět česky."
 „No, víte, loni se  jeden z mých maturantů, taktéž Vietnamec přiznal, že jeho rodiče taktéž neuměli česky.  Prý když domů přišel doporučený dopis ze školy s důtkou ředitele školy, vymyslel si, že se jedná o pochvalu a doma se s ním ještě chlubili a dali mu extra kapesné. Nerada bych, aby se podobná situace znova opakovala."
„Zajímavé. No to by mě opravdu nenapadlo." dodal ředitel a předal dopisy sekretářce k odeslání. Slušně jsem se rozloučila a urychleně jsem vyklidila prostor.
Zpráva se po patře nesla rychlostí kulového blesku. „No to jsme tu ještě neměli, dopis ve vietnamštině", hlásí mi hospodářka školy. Opět zopakuji historku se Simonem. Opět tentýž nechápavý výraz.
Když mě s podobným komentářem zastaví ještě Jana ze studijního, jen bezradně pokrčím rameny a dodám: „Co mám dělat, když chci, aby mi rodiče rozuměli?" Pomalu si zvykám, že mě kolegové považují za blázna.
V trojúhelníku učitel – rodič – žák jsem se opravdu snažila, aby vzájemná komunikace byla co nejsrozumitelnější. Ale jak to je v komunikaci Bůh – já – mí nevěřící přátelé? Dokážu mluvit jejich jazykem? Anebo jim předkládám karikaturu Boha schovaného za církevštinu a rozčiluju se, že já jim to přece říkám a že je jejich problém, že mi nerozumí. Evangelizuju kvůli čárce, nebo kvůli lidem okolo sebe? Umím být bláznem pro Krista?   


O přímluvných modlitbách

„Ahoj Maruško, dneska na tebe musím celý den myslet... a když se jdu modlit, tak mě znovu napadáš ty... Děje se něco? Jsi v pořádku? Drž se, ženo statečná!"  Tři řádky textu. Dvě minuty. Obojí dohromady tvoří jeden rychlý mail těsně před odchodem z práce. Bezmyšlenkovitě klikám na „Odeslat a archivovat" a pomalu, ale jistě vypínám počítač. Je čas jít domů.

Cestou srkz lužánecký park ještě přemýším nad odeslaným mailem. Není to divné? Vždyť se skoro neznáme – naposledy jsem Marušku viděla asi před půl rokem. Navíc teď si o mně bude myslet, kdoví jaký nejsem modlitebník, a přitom můj modlitební život se často omezí na čtvrthodinovou procházku cestou do práce a zhruba stejný čas cestou domů. Ve dny, kdy prší nebo je venku ledovka, ani to ne – to totiž jezdím trolejbusem. Ale co – myslela jsem na ni cestou do práce, myslím na ni i teď. Však když nebude chtít odpovídat, tak neodpoví.

Ještě vyšlu pár střelných modliteb a pak celou situaci pustím z hlavy.

Odpověď na sebe nechala čekat téměř měsíc. Už úvod mě pobavil: „…Stále čekám, až budu mít více času na odpověď - jenže to bude asi až v Božím království nebo snad v důchodu, ale to si nejsem jistá...:-)"

Píše, jak se má, čím žije a co prožívá. Chudák, vůbec to teď nemá jednoduché – to bych se za ni měla modlit častěji. Ovšem jeden z  odstavců mi úplně vyrazil dech. „V den, kdy jsi na mě myslela, jsme měli obvyklé týdenní modlitební společenství. Žasla jsem, jak Pán odpověděl na mou modlitbu - prosila jsem ho o uzdravení z hněvu a Pán mi citelně pomohl, přišel pokoj. Překvapilo mě to, často se modlívám bez Pánovy odpovědí. Vysvětlením mi byl až Tvůj mail."

Aha! Tak takhle to je! Když Pán Bůh chce, abych se za někoho modlila, tak na něj prostě zcela neplánovaně musím myslet! A co víc – když se modlím, tak on jedná!

Pořád čtu dokolečka Maruščin mail. Jako bych se zdráhala uvěřit, že je to pravda. Prostě jsem si na ni vzpomněla a utrousila jednu krátkou modlitbu. Taková jednoduchá a samozřejmá věc a kolik to přinese požehnání. Musím si příště dát pozor, abych Boha nepřeslechla. Byla by to škoda.

úterý 3. června 2014

Cokoliv jste učinili jednomu z těchto nepatrných …



Hrdě jsem si nesla domů nové boty. Lodičky. Po dlouhých bojích se mi podařilo sehnat botu, v níž se snoubila elegance, pohodlnost a více než příznivá cena. Cestou domů jsem se téměř vznášela.

Na rohu ulice mě napadlo: „Co kdybych nové boty hned vyzkoušela?“ Pokradmu jsem se rozhlédla, zda na ulici nikdo není (přeci jen se mi nechtělo dělat divadlo širokému publiku). Když jsem zjistila, že všude je pusto a prázdno, s úlevou jsem odložila tašky na parapet nejbližšího suterénního okna a pustila jsem se do přezouvání.

O pár vteřin později vykoukla ze dveří obchodu usměvavá paní: „Nechcete jít k nám dovnitř a posadit se tady na stoličku? Asi by se vám líp přezouvalo…“ Docela mě to zaskočilo – nečekala jsem, že mě bude zpoza okna někdo pozorovat. „To je dobré, já už to skoro mám“, odpověděla jsem, stále poněkud v rozpacích. „No jak myslíte“, odvětila tajemná paní a zmizela stejně rychle, jako se objevila.

Přesto mě cestou domů její úsměv dlouho hřál. Taková hloupost – udělat pár kroků a nabídnout někomu místo k sezení. A stejně – potěšilo mě to snad ještě víc než ty boty. Najednou jako by bylo na světě daleko mileji a veseleji.

Matka Tereza jednou řekla: „V životě nemůžeme dělat velké věci, ale můžeme dělat malé věci s velkou láskou.“ Měla pravdu.