neděle 13. května 2012

Jako pára nad rychlovarnou konvicí


Auvajs… Jak to, že to pálí, když jsem se té konvice ani nedotkla? – nadávám v duchu na vlastní nešikovnost. Jak je možné, že pár kapek vody v plynném skupenství umí člověku tak důkladně znepříjemnit život?

U šálku kávy přemýšlím nad slovy apoštola Jakuba: „Co je váš život, jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí.“ Při pohledu na svou opařenou ruku si poměrně hmatatelně
uvědomuju, že je úplně jedno, že pára za chvíli zmizí – i to krátké, avšak o to intenzivnější setkání, může mít někdy nedozírné důsledky.

Okamžik. Co trvá okamžik? Třeba… třeba napsat smsku. Když ji pošlu příteli, kterému je těžko na duši, bude mít radost jeden člověk.Když v něm přitom zaseju semínka síly, lásky a rozvahy, budou z ní mít užitek mnozí. A když se mi podaří do jeho života přinést kousek nebe a přivést jej zase kousek blíž  k pokání, bude se jednou radovat celé nebe.

Co kdybych šla psát?