středa 13. července 2011

Zdání klame

„Během vaší první návštěvy vám naše trenérka všechno podrobně ukáže a zodpoví vaše dotazy. První hodina je stejně jako všechny další během následujícího týdne zcela zdarma.“ To bude jen reklamní trik nově vzniklého fitka, beztak mě vyhodí jako už tolikrát jinde, blesklo hlavou Ingrid. Přesto se osmělila, sebrala odvahu a přišla.
Ostatní členky fitness klubu se netvářily na její příchod příliš nadšeně. U mnohých se mísily rozpaky a panika. „Co tu chce ta cigánka?“ „Zamkla jsem si pořádně skříňku?“ „Zase jedna, co si přišla na týden zdarma zacvičit a pak už ji tu nikdy nikdo neuvidí.“ „No jo, ta má nejmíň pět dětí – vždyť se sotva kutálí, a to chce chodit do fitka?“ . Sál se stroji se poměrně rychle vyprázdnil.
Majitelka však při pohledu na novou klientku viděla mnohem víc než jen černé oči, havraní vlasy, pestrobarevnou sukni a kůži tmavší než je běžné. Nezáleželo jí na tom, že měla jen staré tepláky, ušmudlané tričko a pěkných pár desítek kilo navíc. Viděla člověka.
Teď už je Ingrid třetí měsíc členkou klubu. Cvičit chodí pravidelně – a je to na ní znát. Pokud nahlédnete pod pokličku její osobnosti, zjistíte, že je na míle vzdálená „matce pluku, která nechodí do práce a jen plodí haldy dětí“. Do práce chodí, o miminko se snaží a kila navíc nejsou z přejídání, ale vlivem neúspěšné hormonální léčby.
Dnešní ponaučení: „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné." (Antony de Saint Exupery - Malý Princ)

pondělí 11. července 2011

... a chodili mu tam lidi

„Dobrý den, máte jízdenky?“ ptám se v novinovém stánku. Slečna se neobtěžuje ani přestat telefonovat a jenom nevrle houkne „Automat.“ „A mohla byste mi, prosím, rozměnit?“ „No to teda nemohla…“ Co teď? Na černo jet nechci, drobné na lístek nemám. „A co takhle žvýkačky, ty mi prodáte?“ zkouším to jinak. „No to vám teda neprodám, přece sem vám řekla, že vám nerozměním.“ Zůstávám stát s otevřenou pusou. Tak ještě jednou: „Ale já už nechci rozměnit, já si teď chci koupit jedny Orbitky!“ „No to by moh říct každej, to děláte schválně... kdyby si sem chodili všichni takhle rozměňovat, tak to můžu zavřít!“
Inu, komu není rady, tomu není pomoci. Nechceš prodávat? Neprodávej! Aneb jak praví klasik: „Postavil si hospodu, ale chodili mu tam lidi.“ K čemu tam ta ženská je, když dá přednost telefonování před obsluze zákazníků?
Jenže, nejsme my jako církev někdy úplně stejní? Postavili jsme si kostel, máme své krásné bohoslužby, malou milou útulnou domácí skupinku, kde si pěstujeme hezké vztahy a všichni se dobře známe … počítáme ještě vůbec s tím, že by k nám mohli začít chodit lidi? "Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte" (1.Petr 3,15)