Náš matikář s oblibou říkával: „Věci dělíme na věci podstatné, podružné a pro kočku. Věci podstatné jsou ty, které říkám já vám, věci podružné jsou obvykle ty, které říkáte vy mně a věci pro kočku jsou …“ a to už jsem zapomněla, protože v tuhle chvíli mé pubertální já obvykle přestalo poslouchat. Tahle nostalgická vzpomínka ve mně vyvolává úsměv. Ovšem když si místo onoho stařičkého pána představím Boha, rázem mi úsměv ztuhne na rtech. Věci podstatné jsou ty, které říká On mně … Kolik času si vyhradím, abych Jej skutečně slyšela? Věci podružné říkám já Jemu … ne snad, že by nebyly důležité, ale nejsou to ty nejdůležitější. A věci pro kočku? Už vím! To je cokoliv, co bychom označili nálepkou hřích.
Jako bych v této vzpomínce na hodiny matematiky zahledla Ježíše, který se na mě láskyplně usmívá a říká „Lucko, Lucko, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Marie volila dobře, vybrala si to, oč nepřijde.“
středa 5. října 2011
pondělí 1. srpna 2011
Tak trochu jiný varhanní koncert
Pojď nahoru.“ Zavolá na mě kamarádka. Právě se nám podařilo vymámit z místního kostelníka klíče, a tak míříme na kůr nedávno opraveného kostela. Asi se chce podívat shora, to budeme mít lepší výhled, blesklo mi hlavou. Ale chyba lávky! Lenka neomylně zamířila k varhanám. Na pultíku letmo prohrábla noty, vybrala krásné skladby a … začala hrát. Při poslechu majestátních chorálů člověku běhal mráz po zádech. Už samotný pohled do not budil posvátnou úctu. A pozorovat ji při hře, jak bravurně zvládá transformovat trojřádkový notový zápis v mohutný chorál, byl opravdový zážitek. Když jsme odcházeli, Lenka jen prohodila: „Díky za obracení stránek. Bez tebe by to nebylo ono.“
Je krásné poslouchat varhanní koncert. Ale mnohem hezčí je být u toho - koukat varhaníkovi pod prsty a smět přispět se svou troškou do mlýna. Co na tom, že se svými chabými znalostmi jen tak tak zvládáte číst první řádek notové partitury a jen matně tušíte, kde zrovna varhaník je. Když se ztratíte, jeho oči vám napoví a úsměv vás ujistí, že se vůbec nic neděje a že je rád, že jste tu spolu.
Aha! Tak takhle nějak to je, když nás Bůh přizve ke své práci! On udělá 99,9 % a my …s bázní a třesením přiložíme ruku k dílu, šťastní, že i my máme svůj podíl na Jeho díle.
Cestou z kostela jen vzhlédnu k nebi a spolu s Izajášem pošeptám: „Tady jsem, pošli mě!“
Je krásné poslouchat varhanní koncert. Ale mnohem hezčí je být u toho - koukat varhaníkovi pod prsty a smět přispět se svou troškou do mlýna. Co na tom, že se svými chabými znalostmi jen tak tak zvládáte číst první řádek notové partitury a jen matně tušíte, kde zrovna varhaník je. Když se ztratíte, jeho oči vám napoví a úsměv vás ujistí, že se vůbec nic neděje a že je rád, že jste tu spolu.
Aha! Tak takhle nějak to je, když nás Bůh přizve ke své práci! On udělá 99,9 % a my …s bázní a třesením přiložíme ruku k dílu, šťastní, že i my máme svůj podíl na Jeho díle.
Cestou z kostela jen vzhlédnu k nebi a spolu s Izajášem pošeptám: „Tady jsem, pošli mě!“
středa 13. července 2011
Zdání klame
„Během vaší první návštěvy vám naše trenérka všechno podrobně ukáže a zodpoví vaše dotazy. První hodina je stejně jako všechny další během následujícího týdne zcela zdarma.“ To bude jen reklamní trik nově vzniklého fitka, beztak mě vyhodí jako už tolikrát jinde, blesklo hlavou Ingrid. Přesto se osmělila, sebrala odvahu a přišla.
Ostatní členky fitness klubu se netvářily na její příchod příliš nadšeně. U mnohých se mísily rozpaky a panika. „Co tu chce ta cigánka?“ „Zamkla jsem si pořádně skříňku?“ „Zase jedna, co si přišla na týden zdarma zacvičit a pak už ji tu nikdy nikdo neuvidí.“ „No jo, ta má nejmíň pět dětí – vždyť se sotva kutálí, a to chce chodit do fitka?“ . Sál se stroji se poměrně rychle vyprázdnil.
Majitelka však při pohledu na novou klientku viděla mnohem víc než jen černé oči, havraní vlasy, pestrobarevnou sukni a kůži tmavší než je běžné. Nezáleželo jí na tom, že měla jen staré tepláky, ušmudlané tričko a pěkných pár desítek kilo navíc. Viděla člověka.
Teď už je Ingrid třetí měsíc členkou klubu. Cvičit chodí pravidelně – a je to na ní znát. Pokud nahlédnete pod pokličku její osobnosti, zjistíte, že je na míle vzdálená „matce pluku, která nechodí do práce a jen plodí haldy dětí“. Do práce chodí, o miminko se snaží a kila navíc nejsou z přejídání, ale vlivem neúspěšné hormonální léčby.
Dnešní ponaučení: „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné." (Antony de Saint Exupery - Malý Princ)
Ostatní členky fitness klubu se netvářily na její příchod příliš nadšeně. U mnohých se mísily rozpaky a panika. „Co tu chce ta cigánka?“ „Zamkla jsem si pořádně skříňku?“ „Zase jedna, co si přišla na týden zdarma zacvičit a pak už ji tu nikdy nikdo neuvidí.“ „No jo, ta má nejmíň pět dětí – vždyť se sotva kutálí, a to chce chodit do fitka?“ . Sál se stroji se poměrně rychle vyprázdnil.
Majitelka však při pohledu na novou klientku viděla mnohem víc než jen černé oči, havraní vlasy, pestrobarevnou sukni a kůži tmavší než je běžné. Nezáleželo jí na tom, že měla jen staré tepláky, ušmudlané tričko a pěkných pár desítek kilo navíc. Viděla člověka.
Teď už je Ingrid třetí měsíc členkou klubu. Cvičit chodí pravidelně – a je to na ní znát. Pokud nahlédnete pod pokličku její osobnosti, zjistíte, že je na míle vzdálená „matce pluku, která nechodí do práce a jen plodí haldy dětí“. Do práce chodí, o miminko se snaží a kila navíc nejsou z přejídání, ale vlivem neúspěšné hormonální léčby.
Dnešní ponaučení: „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné." (Antony de Saint Exupery - Malý Princ)
pondělí 11. července 2011
... a chodili mu tam lidi
„Dobrý den, máte jízdenky?“ ptám se v novinovém stánku. Slečna se neobtěžuje ani přestat telefonovat a jenom nevrle houkne „Automat.“ „A mohla byste mi, prosím, rozměnit?“ „No to teda nemohla…“ Co teď? Na černo jet nechci, drobné na lístek nemám. „A co takhle žvýkačky, ty mi prodáte?“ zkouším to jinak. „No to vám teda neprodám, přece sem vám řekla, že vám nerozměním.“ Zůstávám stát s otevřenou pusou. Tak ještě jednou: „Ale já už nechci rozměnit, já si teď chci koupit jedny Orbitky!“ „No to by moh říct každej, to děláte schválně... kdyby si sem chodili všichni takhle rozměňovat, tak to můžu zavřít!“
Inu, komu není rady, tomu není pomoci. Nechceš prodávat? Neprodávej! Aneb jak praví klasik: „Postavil si hospodu, ale chodili mu tam lidi.“ K čemu tam ta ženská je, když dá přednost telefonování před obsluze zákazníků?
Jenže, nejsme my jako církev někdy úplně stejní? Postavili jsme si kostel, máme své krásné bohoslužby, malou milou útulnou domácí skupinku, kde si pěstujeme hezké vztahy a všichni se dobře známe … počítáme ještě vůbec s tím, že by k nám mohli začít chodit lidi? "Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte" (1.Petr 3,15)
Inu, komu není rady, tomu není pomoci. Nechceš prodávat? Neprodávej! Aneb jak praví klasik: „Postavil si hospodu, ale chodili mu tam lidi.“ K čemu tam ta ženská je, když dá přednost telefonování před obsluze zákazníků?
Jenže, nejsme my jako církev někdy úplně stejní? Postavili jsme si kostel, máme své krásné bohoslužby, malou milou útulnou domácí skupinku, kde si pěstujeme hezké vztahy a všichni se dobře známe … počítáme ještě vůbec s tím, že by k nám mohli začít chodit lidi? "Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte" (1.Petr 3,15)
sobota 11. června 2011
O hledání a nenacházení
Stěhování je náramně užitečná věc. Kupříkladu narazíte na věci, které máte dlouhodobě vypůjčeny a tak nějak u vás zdomácněli. Nedávno na mě z krabice vykoukla půjčená DVD kolekce Rozum a cit a jako by přímo volala „tak už mě konečně strč do obálky a pošli zpátky Aničce!“. Tak jo – stejně jdu na poštu, rezignovaně jsem vzala DVDčka do ruky, a šla jsem pro obálku. Ale počkat? Jedna, dvě, tři … nemělo jich být náhodou pět? Kam já jsem strčila ty zbylé dva díly? Asi budou ještě v některé z nevybalených krabic. Nu což, jdu hledat.
Následující hodinu jsem obracela byt vzhůru nohama. S ubývajícím neprobádaným prostorem rostly mé obavy. Co když je nenajdu? Co řeknu chudákovi Aničce? To bude ale trapas! Proč musím být takový chaotik! Aspoň na půjčené věci bych si měla dávat pozor!
Vyčerpávající hledání vystřídala rezignace. Nu což, tak se omluvím. Anebo – bleskl mi hlavou poslední záblesk naděje – co kdybych se podívala, jestli dané DVDčka nejsou k sehnání někde na internetu?
Cože? … Kolekce tří DVD? Jenom tří? Žádných pět? Takže já strávila celé dopoledne hledáním něčeho, co ani neexistuje?
Kolik času promarníme naplňování našich utkvělých představ o štěstí. Možná bychom to nikdy neřekli nahlas, ale tam někde, v koutku naší duše, hlodá červíček pochybností, zda náš opravdový život náhodou nezačíná až tam, někde… s luxusnější dovolenou, s větším domem, s třemi písmenky před jménem, s hodnějšími dětmi, s pozornějším manželem či s větším množstvím volného času. Co když to, co hledáme, neexistuje. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde. Kdo však přijde o život pro mě, nalezne jej. (Lukáš 9/24)
úterý 7. června 2011
Lilie mezi trním
Procházím částí brněnské ulice Cejl. Po zaplivané, ulepené, na mnoha místech pozvracené zemi se povalují střepy, umělohmotné kelímky, vajgly a krabičky od cigaret.
Mou pozornost upoutá nekuřácká jídelna s vtipným názvem „Cejl On“ a o pár metrů dál stojící INCafé s výstižným reklamním sloganem „dobrá káva na špatné adrese“ .Tyto evidentně nově vzniklé podniky mezi vytlučená zamřížovaná okna, dveře provizorně "zateplené" dřevotřískovou deskou či oprýskanou omítku neurčité barvy evidentně nezapadají. Který blázen si otevřel luxusní podnik tady, uprostřed brněnského Bronxu?
Co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné, neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil … (1.Kor 1/27)
Mou pozornost upoutá nekuřácká jídelna s vtipným názvem „Cejl On“ a o pár metrů dál stojící INCafé s výstižným reklamním sloganem „dobrá káva na špatné adrese“ .Tyto evidentně nově vzniklé podniky mezi vytlučená zamřížovaná okna, dveře provizorně "zateplené" dřevotřískovou deskou či oprýskanou omítku neurčité barvy evidentně nezapadají. Který blázen si otevřel luxusní podnik tady, uprostřed brněnského Bronxu?
Co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné, neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil … (1.Kor 1/27)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)