Pojď nahoru.“ Zavolá na mě kamarádka. Právě se nám podařilo vymámit z místního kostelníka klíče, a tak míříme na kůr nedávno opraveného kostela. Asi se chce podívat shora, to budeme mít lepší výhled, blesklo mi hlavou. Ale chyba lávky! Lenka neomylně zamířila k varhanám. Na pultíku letmo prohrábla noty, vybrala krásné skladby a … začala hrát. Při poslechu majestátních chorálů člověku běhal mráz po zádech. Už samotný pohled do not budil posvátnou úctu. A pozorovat ji při hře, jak bravurně zvládá transformovat trojřádkový notový zápis v mohutný chorál, byl opravdový zážitek. Když jsme odcházeli, Lenka jen prohodila: „Díky za obracení stránek. Bez tebe by to nebylo ono.“
Je krásné poslouchat varhanní koncert. Ale mnohem hezčí je být u toho - koukat varhaníkovi pod prsty a smět přispět se svou troškou do mlýna. Co na tom, že se svými chabými znalostmi jen tak tak zvládáte číst první řádek notové partitury a jen matně tušíte, kde zrovna varhaník je. Když se ztratíte, jeho oči vám napoví a úsměv vás ujistí, že se vůbec nic neděje a že je rád, že jste tu spolu.
Aha! Tak takhle nějak to je, když nás Bůh přizve ke své práci! On udělá 99,9 % a my …s bázní a třesením přiložíme ruku k dílu, šťastní, že i my máme svůj podíl na Jeho díle.
Cestou z kostela jen vzhlédnu k nebi a spolu s Izajášem pošeptám: „Tady jsem, pošli mě!“
Žádné komentáře:
Okomentovat