pátek 8. listopadu 2013

Co se stane, když ...

Nedávno jsem na facebooku narazila na video s vtipným názvem "Co se stane s banánem v mikrovlné troubě." Protože mě zajímal stav mikrovlné trouby po vložení banánu, neodolala jsem, a dané instruktážní video jsem si pustila. Autor příspěvku při hledání odpovědi na výše uvedenou otázku postupoval vskutku exaktně:
  • Vzal banán
  • Otevřel mikrovlnku
  • Vložil banán do mikrovlnky
  • Zavřel mikrovlnku
  • Počkal 
  • Otevřel mikrovlnku
  • Vyndal banán
  • Konstatoval, že s banánem v mikrovlnce se vůbec nic nestalo.

"To je ale blbost", blesklo mi hlavou. Každému normálnímu člověku je přece jasné, že je potřeba mikrovlnku zapnout.

A teď zkusme vyměnit banán za člověka a mikrovlnku za kostel, modlitebnu, kino či jiné vhodné místo, kde se křesťané schází k bohoslužbám. "Co se stane s člověkem v kostele?"

Někdy mám pocit, že to dopadne úplně stejně jako v uvedeném pseudopokusu. Naše tělo se neděli co neděli dopraví do kostela. Bibli s sebou - někteří se chlubíme vydáním vázaným v kůži, jiní z nás si užívají výdobytky moderní techniky a mají po ruce své chytré telefony plné různých překladů Písma. Poctivě si odzpíváme pár chval, dokonce i sem tam něco přihodíme do sbírky. A výsledek? Odcházíme úplně stejní, jako jsme přišli. Vůbec nic se s námi nestalo. Jsme jako muž, o němž mluví Jakub ve svém listě: pozorujeme svůj vzhled v zrcadle, odejdeme a hned zapomeneme, jak vypadáme. Jak docílit toho, že "zapneme" a "budeme na příjmu"? Nezbyde nám, než se "zahledět do dokonalého zákona svobody a vytrvat."

neděle 3. listopadu 2013

Ohromné maličkosti

„Ale ne, už zase… To snad není pravda!“ utrousila jsem při vstupu do svého kabinetu. Pohled upoutal USB rozbočovač – byl prázdný. Ani jeho rozpustilý design hrající všemi barvami tentokrát nedokázal na mé tváři vyloudit úsměv. Moc dobře jsem si uvědomovala, že ono malilinkaté zařízení nesoucí název flash disk není tam, kde by mělo být.
Třeba se ještě najde. Možná jsem ji zapomněla v některé z učeben informatiky, blesklo mi hlavou, když jsem se vydala na obchůzku školou.
O půl hodiny později jsem už obešla všechna místa posledního výskytu a vyzpovídala všechny kompetentní osoby, počínaje uklízečkou, přes kolegy až po zástupkyni. Nic. Držíc se Gaimanova hesla „Nepropadejte panice“ jsem se pokusila zachovat stoický klid. Odpoledne, těsně před odchodem z práce, jsem totéž kolečko absolvovala ještě jednou. Nic. „Třeba je doma, jenom jsem si jí včera nevšimla…“ uklidňovala jsem se. Ovšem když ani doma na mě můj 32 GB poklad nečekal, pomalu ale jistě jsem se smiřovala s tím, že poklad bude nenávratně ztracen.
Flashka. Když jsem to přinesla z obchodu, bylo to jenom takové malé stříbrné nic, do hrsti se to vešlo. Jenže v těchto pár centimetrech krychlových se skrývalo mnohem víc, než se na první pohled zdálo. Fotky z dovolené. Písemky pro studenty. Videa z Prezentiády. Nascanované učebnice. Čtyři sady digitálních učebních materiálů. Aktualizované seznamy žáků… Spoustu věcí už pravděpodobně nikdy potřebovat nebudu. Vím, že v oněch 16 GB dat bylo hodně balastu, jehož ztráty rozhodně není třeba litovat. Ztrátu některých souborů však ponesu bolestně.
A není to v našem životě podobné? Mnohé věci na první pohled vypadají nenápadně. Ranní modlitební chvilka. Čas na klidnou snídani. Telefonát přátelům, které jsme dlouho neviděli. Ručně vyráběné přání k narozeninám. Procházka po čerstvém vzduchu. Čtení pohádky dětem před spaním. Kolik z těchto ohromných maličkostí se vytratilo? Možná je na čase je zase vrátit zpátky. Dřív než bude pozdě.

O zálohování

„Tak co, našli, milí rádcové, našli?“ zdravil mě kolega v práci dotazem, zda jsem konečně objevila svou ztracenou flasku.
„Nenašli, nenašli…“ kontrovala jsem očekávanou, a bohužel pravdivou odpovědí.
„Ale flashky dneska nejsou drahé a ty jsi určitě poctivě zálohovala…“ Jízlivá poznámka tnula do živého. „Ale jo, zálohovala jsem … v červnu …“ Tříměsíční prodleva najednou vypadá jako věčnost. Zvonění na hodinu mě zachránilo od přednášky na téma „Kovářova kobyla chodí bosa.“
Což o to, data na disku se zálohují relativně snadno, stačí nebýt lajdák a vzpomenout si a pak už to jde víceméně samo. Jak ale zazálohovat cennosti našeho života?
Včera jsem byla na pohřbu. Kamarádce umřel tatínek. Během obřadu jsem vzpomínala na svého vlastního tátu. Jak málo si toho pamatuju. Nevím, jakou měl rád barvu. Nevím, co poslouchal za hudbu, nad čím přemýšlel, společné zážitky bych spočítala na prstech jedné ruky. Jak si uchovat vzpomínky?
Někteří lidé to řeší fotkami. Fotí se kdekoliv a kdykoliv. Fotí, co je napadne či co jim přijde zajímavé a důležité. V některých případech se nechají inspirovat nápady někoho jiného a fotí své měsíční kolekce na dané téma. (Já společných fotek s tatínkem moc nemám. Inu, byla jiná doba – digitály neexistovaly a kinofilmy byly drahé.)
Další osvědčenou metodou jsou krabičky pokladů. Někdo má památeční plechovou krabičku, jinému postačí krabice od bot a další potřebuje celý šuplík v psacím stolu. Poklady bývají nejrůznější – ustřihnutý pramen prvních vlásků, mušlička z první společné dovolené od moře, obrázek hlavonožce – jen trochu umatlaný od bonbónu a pod ním roztřesenou rukou připsáno MAMA. (Mně po tatínkovi zbyla jen stará zobcová flétna, na kterou hrával jako malý kluk. Je strašně zanesená a hrát se na ní nedá, ale je to „ta flétna“.)
Nikdy jsem nepřišla na chuť psaní deníků. Ne že by mě to nelákalo, dokonce jsem to několikrát zkusila. Mé odhodlání obvykle ztroskotalo na nedostatku vytrvalosti. A tak obdivuju jak ty, kteří mají vedený cestovatelský deník s razítky dobytých vrcholů, tak ty, kteří poctivě léta letoucí vedou deník modlitební, kterému svěřují své nejintimnější přání a postřehy z hovorů s Bohem.
Množství zaznamenaných vzpomínek ze vztahu se svým pozemským otcem už asi nerozšířím. Ale o své vzpomínky na chvíle s Bohem přijít nechci. Můj způsob „zálohování“ zážitků s Nebeským Tátou coby pečliví čtenáři Myšlenek na schodech znáte. Trefně jej vyjádřil král David v 78. žalmu: „Budeme vyprávět budoucímu pokolení o Hospodinových chvályhodných činech, o mocných skutcích a divech, jež konal … aby složili důvěru v Boha a na Boží skutky nezapomínali.“ (Žalm 78/4,7)
A co vy, našli jste ten svůj?

O zálohování

„Tak co, našli, milí rádcové, našli?“  zdravil mě kolega v práci dotazem, zda jsem konečně objevila svou ztracenou flasku.
„Nenašli, nenašli…“  kontrovala jsem očekávanou, a bohužel pravdivou odpovědí.
 „Ale flashky dneska nejsou drahé a ty jsi určitě poctivě zálohovala…“ Jízlivá poznámka tnula do živého. „Ale jo, zálohovala jsem … v červnu …“ Tříměsíční prodleva najednou vypadá jako věčnost. Zvonění na hodinu mě zachránilo od přednášky na téma „Kovářova kobyla chodí bosa.“
Což o to, data na disku se zálohují relativně snadno, stačí nebýt lajdák a vzpomenout si a pak už to jde víceméně samo. Jak ale zazálohovat cennosti našeho života?
Včera jsem byla na pohřbu. Kamarádce umřel tatínek. Během obřadu jsem vzpomínala na svého vlastního tátu. Jak málo si toho pamatuju. Nevím, jakou měl rád barvu. Nevím, co poslouchal za hudbu, nad čím přemýšlel, společné zážitky bych spočítala na prstech jedné ruky.  Jak si uchovat vzpomínky?
Někteří lidé to řeší fotkami.  Fotí se kdekoliv a kdykoliv. Fotí, co je napadne či co jim přijde zajímavé a důležité. V některých případech se nechají inspirovat nápady někoho jiného a fotí své měsíční kolekce na dané téma.  (Já společných fotek s tatínkem moc nemám. Inu, byla jiná doba – digitály neexistovaly a kinofilmy byly drahé.)
Další osvědčenou metodou jsou krabičky pokladů. Někdo má památeční plechovou krabičku, jinému postačí krabice od bot a další potřebuje celý šuplík v psacím stolu. Poklady bývají nejrůznější – ustřihnutý pramen prvních vlásků, mušlička z první společné dovolené od moře,  obrázek hlavonožce – jen trochu umatlaný od bonbónu a pod ním roztřesenou rukou připsáno MAMA. (Mně po tatínkovi zbyla jen stará zobcová flétna, na kterou hrával jako malý kluk. Je strašně zanesená a hrát se na ní nedá, ale je to „ta flétna“.)
Nikdy jsem nepřišla na chuť psaní deníků. Ne že by mě to nelákalo, dokonce jsem to několikrát zkusila. Mé odhodlání obvykle ztroskotalo na nedostatku vytrvalosti. A tak obdivuju jak ty, kteří mají vedený cestovatelský deník s razítky dobytých vrcholů, tak ty, kteří poctivě léta letoucí vedou deník modlitební, kterému svěřují své nejintimnější přání a postřehy z hovorů s Bohem. 

Množství zaznamenaných vzpomínek ze vztahu se svým pozemským otcem už asi nerozšířím.  Ale o své vzpomínky na chvíle s Bohem přijít nechci. Můj způsob „zálohování“ zážitků s Nebeským Tátou coby pečliví čtenáři Myšlenek dne znáte.  Trefně jej vyjádřil král David v 78. žalmu: „Budeme vyprávět budoucímu pokolení o Hospodinových chvályhodných činech, o mocných skutcích a divech, jež konal … aby složili důvěru v Boha a na Boží skutky nezapomínali.“ (Žalm 78/4,7) A našli jste ten svůj?