- Vzal banán
- Otevřel mikrovlnku
- Vložil banán do mikrovlnky
- Zavřel mikrovlnku
- Počkal
- Otevřel mikrovlnku
- Vyndal banán
- Konstatoval, že s banánem v mikrovlnce se vůbec nic nestalo.
"To je ale blbost", blesklo mi hlavou. Každému normálnímu člověku je přece jasné, že je potřeba mikrovlnku zapnout.
A teď zkusme vyměnit banán za člověka a mikrovlnku za kostel, modlitebnu, kino či jiné vhodné místo, kde se křesťané schází k bohoslužbám. "Co se stane s člověkem v kostele?"
Někdy mám pocit, že to dopadne úplně stejně jako v uvedeném pseudopokusu. Naše tělo se neděli co neděli dopraví do kostela. Bibli s sebou - někteří se chlubíme vydáním vázaným v kůži, jiní z nás si užívají výdobytky moderní techniky a mají po ruce své chytré telefony plné různých překladů Písma. Poctivě si odzpíváme pár chval, dokonce i sem tam něco přihodíme do sbírky. A výsledek? Odcházíme úplně stejní, jako jsme přišli. Vůbec nic se s námi nestalo. Jsme jako muž, o němž mluví Jakub ve svém listě: pozorujeme svůj vzhled v zrcadle, odejdeme a hned zapomeneme, jak vypadáme. Jak docílit toho, že "zapneme" a "budeme na příjmu"? Nezbyde nám, než se "zahledět do dokonalého zákona svobody a vytrvat."
Žádné komentáře:
Okomentovat