středa 22. srpna 2012

Boží promítací plátno

„Nemáte někdo sichrhajsku?“ „Já mám šití!“ „Kousek výš … ne, teď kousek níž… táááák, dobrý…“ zabrali se kluci do věšení prostěradla. Po včerejším nechtěném morphingu našich tváří se rozhodli, že si na vypnutí improvizovaného promítacího plátna dají opravdu záležet, a tak se začátek našeho domácího kina poněkud opozdil.
Jak tak koukám na Martina s Alešem, jak pečlivě připevňují plátno, najednou se mi hlavou mihne známá biblická pasáž: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně …“ jak ono to bylo dál?
„Já si půjčím notebook, jo?“ zahalekala jsem na kluky – však ono jim to ještě chvíli potrvá. Však on mi strýček Google pomůže najít přesné znění. Á, tady to je: 2. list Korintským 3/18: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně.“
Schválně se ještě mrknu do jiných překladů:
  • My všichni s odkrytou tváří jako v zrcadle odrážíme Pánovu slávu a tehdy jsme Pánovým Duchem proměňováni k jeho obrazu, od slávy k slávě. (Bible 21)
  • V naší nezakryté tváři se odráží Boží sláva jako v zrcadle; sami se tak postupně stáváme jeho obrazem čím dál věrnějším a krásnějším, jak nás jeho Duch mění a přetváří. (Slovo na cestu)
Cože, na nás se má zrcadlit Boží sláva? Jestliže se na nás Boží sláva odráží jako v zrcadle – asi bychom si měli dát hodně pozor, abychom ji odráželi věrohodně. Chce to mít čisté zrcadlo, a to dá práci. Skoro jako natáhnout pořádně plátno.
Po očku koukám, jestli už jsou kluci hotoví – ještě ne, a tak znovu nechám zatoulat své myšlenky. Jaké to je, být Božím promítacím plátnem?
Asi bychom měli být bílí – promítat film na barevnou zeď už jsme zkoušeli a je to vážně nic moc. Naštěstí s barvou si starost lámat nemusíme – i pro nás platí Ježíšovo slovo „Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil“.
Ale přeci jen tu jeden požadavek je – odhalená či nezakrytá tvář. To bude horší. Jak často se rádi schováváme, skrýváme svou zbytečnost za nepostradatelnost, svou hloupost za intelekt, své poddajné kompromisy za tolerantnost. Abychom zrcadlili Boží slávu, nemusíme být dokonalí – představa skvěle „vypíglovaného“ plátna v kině, kde se nepromítá, je směšná. Musíme být upřímní – shodit všechny masky a být takoví, jací jsme.
A ještě něco – plátno si nevybírá, co se zrovna bude promítat. Na Bohu je, jestli náš život bude teď zrovna pohádka, detektivka, horror či komedie. On je režisér.
„Hotovo“, ozvalo se od okna. „A můžeme promítat!“. „Ano, Bože, můžeme promítat“, dodala jsem potichu směrem k Nejvyššímu režisérovi a pohodlně jsem se schoulila do křesla. Film může začít.

Tak trochu jiný morphing

„Jé, já mám ale křivej nos!“ musela jsem zhodnotit při prohlížení si fotek. Nu což, lepší křivý nos než charakter. Ale počkat, vždyť já žádný křivý nos nemám! No jo, to bude tím plátnem!
Projektor a fotky z výletu jsou dobrá kombinace – ovšem pozor, chce to mít na co promítat. Pokud máte tak jako my všechny zdi barevné a závěsné plátno vám chybí, nezbyde než improvizovat. Naším promítacím plátnem se pro nejbližších pár večerů stalo obyčejné bílé prostěradlo. Při prvním pokusu se nám jej podařilo umístit značně vlnitě, a tak fotky z výletu byly hned za čerstva podrobeny zajímavému morphingu.
Každý z nás má uvnitř sebe promítací plátno, kterým filtruje vše, co vnímá. Není dokonalé – během života utrpělo sem tam nějaký ten šrám, možná se někde objevila i trhlina. Není divu, že dochází k tolika nedorozuměním. Dobré úmysly na jedné straně se potkají se zkresleným vnímáním na straně druhé a hned je oheň na střeše.
A co je mnohem horší, stejně zkreslené je i naše vnímání Boha. Jednou je pro nás usmívající se kámoš, který nic nechce, nic nenařizuje a prostě si s námi užívá. Jindy jej vnímáme jen jako automat na zboží – „Bože, dej, ať … “. Přes ujištění, že ani vrabeček nespadne na zem, aniž by o tom Bůh věděl, si někdy Boha představujeme jako krále, který má na starosti důležitější věci než na jakou školu pošleme své děti či zda navštívit svého umírajícího otce. A jindy je těžké nevidět Boha jako krutého. Vždyť to byl on, kdo nasměroval satanovu pozornost na Jóba a pak mu dovolil, aby tohoto dobrého člověka mučil.
Podobně zkreslený obraz Boha měli lidé, kteří přišli za Ježíšem se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. A co na to Ježíš? Neobhajuje se. Nic nevysvětluje. Jen dodává „nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete.“ (Lukáš 13,3)
Pokání? Proč pokání? Pokání je změna smýšlení. Potřebujeme připustit, že naše vnitřní plátno je pokřivené, že naše vnímání Boha neodpovídá skutečnosti. Teprve až opustíme své zkreslené představy o Bohu a o sobě samotném, máme šanci zahlédnout realitu takovou, jaká skutečně je. Teprve potom začneme skutečně žít.

úterý 21. srpna 2012

Počasí jako stvořené pro malou procházku?

Nerada to říkám, ale jsou chvíle, kdy by se optimisté měli popravovat!“ blesklo mi hlavou cestou na Smědavu. Mlha, slunce schované za mraky a slabý, a však o to vytrvalejší „zahradnický deštík“. Komu by se chtělo lézt na vrchol Jizery, který se schovává za mlhou hustou tak, že by se dala krájet a možná ještě dál?
Pravda, z vrcholu Jizery jsme toho skutečně moc neviděli. Zato jsme cestou potkali spoustu krásy, kterou bychom jindy přešli bez povšimnutí. Pamatujete si ještě, jak zvláštně voní les těsně po dešti? Jak nádherné dokážou být pavučiny, když je trocha vody promění v perlový náhrdelník? Všimli jste si někdy, jak kapky deště sluší květinám? Déšť je omyje, zbaví prachu a ony pookřejí.
Někdy se zdá, že Bůh je daleko. Život je plný plískanic – nemoc, smrt, ztráta zaměstnání, jedna bouřka střídá druhou a v mlze problémů nevidíme na krok. Žádný optimistický rozhled do dálky budoucích dnů. Ne, není nutné hned nasazovat americký úsměv a tvářit se, že je všechno fajn. Stačí jen změnit úhel pohledu. Zastavit se, zabydlet se v úkrytu Nejvyššího a přečkat noc ve stínu Všemocného. Žádné heroické výkony. Jen Bůh a já. Tady a teď. Kdo ví? Možná, že když se trochu rozhlédneme, tak v troskách najdeme růst sedmikrásky.
(Věnováno Katce a Petrovi Gruberovým)