„Jé, já mám ale křivej nos!“ musela jsem zhodnotit při prohlížení si fotek. Nu což, lepší křivý nos než charakter. Ale počkat, vždyť já žádný křivý nos nemám! No jo, to bude tím plátnem!
Projektor a fotky z výletu jsou dobrá kombinace – ovšem pozor, chce to mít na co promítat. Pokud máte tak jako my všechny zdi barevné a závěsné plátno vám chybí, nezbyde než improvizovat. Naším promítacím plátnem se pro nejbližších pár večerů stalo obyčejné bílé prostěradlo. Při prvním pokusu se nám jej podařilo umístit značně vlnitě, a tak fotky z výletu byly hned za čerstva podrobeny zajímavému morphingu.
Každý z nás má uvnitř sebe promítací plátno, kterým filtruje vše, co vnímá. Není dokonalé – během života utrpělo sem tam nějaký ten šrám, možná se někde objevila i trhlina. Není divu, že dochází k tolika nedorozuměním. Dobré úmysly na jedné straně se potkají se zkresleným vnímáním na straně druhé a hned je oheň na střeše.
A co je mnohem horší, stejně zkreslené je i naše vnímání Boha. Jednou je pro nás usmívající se kámoš, který nic nechce, nic nenařizuje a prostě si s námi užívá. Jindy jej vnímáme jen jako automat na zboží – „Bože, dej, ať … “. Přes ujištění, že ani vrabeček nespadne na zem, aniž by o tom Bůh věděl, si někdy Boha představujeme jako krále, který má na starosti důležitější věci než na jakou školu pošleme své děti či zda navštívit svého umírajícího otce. A jindy je těžké nevidět Boha jako krutého. Vždyť to byl on, kdo nasměroval satanovu pozornost na Jóba a pak mu dovolil, aby tohoto dobrého člověka mučil.
Podobně zkreslený obraz Boha měli lidé, kteří přišli za Ježíšem se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. A co na to Ježíš? Neobhajuje se. Nic nevysvětluje. Jen dodává „nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete.“ (Lukáš 13,3)
Pokání? Proč pokání? Pokání je změna smýšlení. Potřebujeme připustit, že naše vnitřní plátno je pokřivené, že naše vnímání Boha neodpovídá skutečnosti. Teprve až opustíme své zkreslené představy o Bohu a o sobě samotném, máme šanci zahlédnout realitu takovou, jaká skutečně je. Teprve potom začneme skutečně žít.
Žádné komentáře:
Okomentovat