Nerada to říkám, ale jsou chvíle, kdy by se optimisté měli popravovat!“ blesklo mi hlavou cestou na Smědavu. Mlha, slunce schované za mraky a slabý, a však o to vytrvalejší „zahradnický deštík“. Komu by se chtělo lézt na vrchol Jizery, který se schovává za mlhou hustou tak, že by se dala krájet a možná ještě dál?
Pravda, z vrcholu Jizery jsme toho skutečně moc neviděli. Zato jsme cestou potkali spoustu krásy, kterou bychom jindy přešli bez povšimnutí. Pamatujete si ještě, jak zvláštně voní les těsně po dešti? Jak nádherné dokážou být pavučiny, když je trocha vody promění v perlový náhrdelník? Všimli jste si někdy, jak kapky deště sluší květinám? Déšť je omyje, zbaví prachu a ony pookřejí.
Někdy se zdá, že Bůh je daleko. Život je plný plískanic – nemoc, smrt, ztráta zaměstnání, jedna bouřka střídá druhou a v mlze problémů nevidíme na krok. Žádný optimistický rozhled do dálky budoucích dnů. Ne, není nutné hned nasazovat americký úsměv a tvářit se, že je všechno fajn. Stačí jen změnit úhel pohledu. Zastavit se, zabydlet se v úkrytu Nejvyššího a přečkat noc ve stínu Všemocného. Žádné heroické výkony. Jen Bůh a já. Tady a teď. Kdo ví? Možná, že když se trochu rozhlédneme, tak v troskách najdeme růst sedmikrásky.
(Věnováno Katce a Petrovi Gruberovým)
Žádné komentáře:
Okomentovat