V pondělí ráno jezdí po naší ulici popeláři. V tu chvíli provoz na této necelý kilometr dlouhé jednosměrce hlásí stupeň číslo 5 – auta stojí. Z užitečné zkratky, která znalcům města umožní vyhnout se světelné křižovatce, se rázem stane vězení, z něhož není úniku. Nezbývá, než pokorně počkat, než popeláři svým šnečím tempem dorazí na konec ulice.
Často se mi stává, že v roli obyčejného chodce míjím tuhle dlouhou frontu vozů. Hledím do tváře jednotlivých řidičů – a je mi jich líto. Jak jim jenom pomoct? Jak je jenom varovat, že za nejbližší zatáčkou na ně čeká dlouhá fronta vozů, které je rozhodně rozumnější se vyhnout?
Mám jeden poněkud zvláštní zvyk. Čas od času, když je naše ulice zablokovaná popeláři a já vidím na křižovatce přijíždět auto, které se chystá odbočit vstříc dopravní zácpě, začnu zběsile mávat a signalizovat, že je lepší než okolo. Obvykle jsem ve svém snažení neúspěšná – někteří řidiči mě ani nezaznamenají, jiní mě považují za blázna, který si hraje na větrný mlýn.
Tohle pondělí jsem si říkala, že bych se měla ve svých záchvatech altruismu krotit, že to stejně nikam nevede. Snad jen ze zvyku jsem zamávala na blížící se vozidlo. Jaké bylo mé překvapení, když řidič skutečně přibrzdil a rázem změnil směr. Blikající výstražná světla, kterými mi vzkazoval své „děkuju“, byly už jen příjemnou třešničkou na dortu.
Celé dopoledne jsem se potutelně usmívala. Ono to funguje! Stojí za to nemlčet a ozvat se! Jsou tu lidé, kteří jsou vnímaví. Což o to, tady šlo jen o pár ztracených minut v dopravní zácpě. Ale co věčnost? Jak často si říkám, že nemá smysl snažit se mluvit o Bohu, vždyť stejně o to nikdo nestojí. Jenže – co když je v tom velkém davu jeden, jediný člověk, který by v té mé poněkud zmatené signalizaci zaslechl Boží hlas? „Pane, dej, služebníkům svým, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo.“(Skutky 4,29)