Nemám ráda onu zdvořilostní frázi „Jak se máš?“. Nikdy totiž nevím, zda tázající očekává standardní „Dobře, děkuji.“, anebo zda jej opravdu zajímá, jak se doopravdy mám. Poslední dobu jsem začala odpovídat „Mám se špatně, ale snáším to dobře.“ Ti, kteří se ptali jenom ze zvyku, většinou zareagují ve smyslu „Vtipná odpověď“ a převedou řeč jinam. No a ti, které to opravdu zajímá, se ptají dál.
Někdy odpovím s úsměvem „To víš, učitelka v půlce května – únava materiálu“, jindy je prostor mluvit o údolích, kterými procházím. Přeci jen, ne všem na potkání vykládáte o tom, že vám umírá milovaný čtyřnohý člen rodiny, že vaši maminku nejspíš vyhodí z práce rok před důchodem a že vy na tom dost možná budete podobně, protože váš přímý nadřízený si na vás zasedl tak, že si toho všímají i ostatní. A což teprve potíže ve vztazích – ty si pěkně držíme pod pokličkou, tváříme se jakoby nic a do své vlastní ulity pustíme jenom ty nejbližší.
Myslela jsem si, že když si zodpovědně připomenu, že na tom vlastně nejsem tak zle a že jsou na tom lidé podstatně hůř (jako například těhotná Súdánka, které hrozil trest smrti za sňatek s křesťanem), budu se cítit docela dobře. Ale bohužel to nefunguje. Je to stejné, jako když jsem jako malá holka odmítala jíst prejt – věta „Co by za to daly děti v Somálsku“ mi nepomohla mít prejt raději, jen jsem se cítila o to víc provinile. Ano, z objektivního hlediska se mám dobře – mám jídlo v lednici, na sobě šaty a střechu nad hlavou, peníze v bance a většinou i v peněžence, takže patřím mezi osm procent nejbohatších lidí na světě. Subjektivně se však cítím mizerně. Podtrženo sečteno – mám se dobře, ale snáším to špatně. Porovnávat se s ostatními nejspíš nebude ta správná cesta.
Co s tím? James Thurber jednou řekl: „Neohlížejme se zpátky v hněvu a nehleďme dopředu v obavách. Dívejme se pozorně kolem sebe, tady a teď.“ Tak jo.