sobota 22. října 2005

Trička

Všechno napomáhá k dobrému těm, co milují Boha (Římanům 8,28). I špatná objednávka triček.

Brzy po začátku školního roku za mnou přišli moji deváťáci s tím, že by taky hrozně rádi měli svoje třídní trička. Loňští deváťáci se v nich promenádovali už od září a že oni by neradi zůstali pozadu.

Moje argumenty "ať se domluví a objednají si je" šli při pohledu na trojici prosebných tváří stranou. "Pančelko navrhněte to vy, když my se nedokážem domluvit...". Uznávám - je jich třicet, je jim 15 a každý má vlastní názor, což samo o sobě značí, že domluva na čemkoliv není zrovna jednoduchá, jenže... proč to musím "odedřít" zase já?

Několik týdnů jsme strávili dohadováním se, co vlastně bude na přední a zadní straně trička. Jednotlivé firmy se předhánějí v nabídce motivů, a tak shodnout se byl nadlidský výkon. Ještě, že alespoň barvu trička si mohl každý vybrat dle své chuti a povahy...

Jistě si dovedete představit, jak se mi ulevilo, když jsem konečně odeslala objednávku a na chvíli jsem mohla pustit veškeré dění okolo triček z hlavy.

O měsíc později mě na poště čekal balík. Triček byla hromada, bohužel vlivem nedorozumění (přesněji vlivem mnou špatně napsané objednávky) bylo o jedno (dámské, XL, bleděmodré). Kam s ním? Už jsem se pomalu, ale jistě smiřovala s faktem, že za blbost se platí a že tudíž hold zaplatím o jedno tričko navíc a v šatníku budu mít místo jednoho absolvenstkého trička dvě.

Trochu nesměle jsem navrhla třídě, jestli by se nechtěli na tohle tričko složit (v počtu 30 to vychází asi 5 Kč na žáka) a jestli by jej nechtěli dát některé z oblíbených vyučujících.

Jaké bylo moje překvapení, když děcka nejenom že souhlasili, ale téměř jednoznačně se shodli na jedné z vyučujících. Kdo to je? Myslím, že by se styděla, kdybych tady o ní mluvila, proto jí budu říkat jen J. Je to dáma, která už učí nějaký ten pátek a má třída ji teprve letos dostala na rodinnou výchovu. A nutno říci, že se opravdu mají vzájemně rádi.

A prý, jestli bych nezašla pro onu paní učitelku, že by jí tričko rádi předali hned a pokud možno celá třída. Neměla jsem to srdce jim nevyhovět, a tak jsem ji poprosila, aby se za námi stavila.

Co se dělo poté, mi naprosto vyrazilo dech. Když J. vstoupila do třídy, najednou tam bylo naprosté ticho. Vůbec jsem ta svá dítka nepoznala. Najednou byly schopní mluvit jeden po druhém, vzájemně se doplňovat a v klidu říct to, co měli na srdci. A že toho nebylo zrovna málo.

Když Eva předávala J. tričko, bylo vidět, že J. si toho opravdu moc váží. Že ji to potěšilo, povzbudilo a pohladilo po duši. A protože se tou dobou zrovna připravovala na náročnou a velice riskantní operaci, zakončila své poděkování slovy: " Věřte, že se mi bude odcházet mnohem líp, když vím, že tu na mě čekáte. A až se vrátím a bude všechno v pořádku, vezmu si vaše tričko a vy budete vědět, že už je všechno zase dobré."

Ještě druhý den, když jsem se jen tak míjela s J., při pohledu na naše tričko (měla jsem zrovna to své na sobě) se celá rozzářila, a pak mi pošeptala, že bleděmodrá je její nejmilejší barva.

Ještě dlouhou dobu jsem přemýšlela o tom, čeho jsem vlastně byla svědkem. Na začátku byla má obyčejná lidská chyba a na konci čekal kousek nebe na zemi. Jsem ráda, že Všechno napomáhá k dobrému těm, co milují Boha (Římanům 8,28) . I špatná objednávka triček.

středa 13. dubna 2005

Pozitiv - negativ aneb o jedné školní nástěnce

Určitě jste už někdy procházeli školou. Ve většině z nich jsou zdi pokryty více či méně povedenými výtvarnými díly a dílky žáků jednotlivých tříd. Vždycky, když jdu okolo, tak tiše závidím. Naše výtvarnice mají opravdu hodně nápadů, a tak nezřídka kdy vnikají velké projekty (několik metrů čtverečních), na kterých spolupracuje tým lidiček. Tak trochu smutně přitom zavzpomínám na naše tradiční bílé papíry A3 a donekonečna se opakující zátiší. Ale musím se vám přiznat – jedna z prací mě fakt dostala.

Jen si to představte, dlouhá školní chodba (a když říkám dlouhá, tak myslím opravdu hooooodně dlouhá) a na jejím konci celá stěna pokrytá něčím, co z dálky připomíná dalmatinní kůži. Teprve když člověk přijde blíž, zjistí, že každý z výkresů skrývá jednoduchý, mnohokrát se opakující ústřední motiv a že část výkresu odpovídá realitě (černý motiv na bílém výkresu) a druhá část výkresu je kreslena inverzně (bílý motiv na černém pozadí). Celá výstava prací nesla název: POZITIV – NEGATIV.

Přiznám se, že jsem při pohledu na celou tuto scenérii pochopila význam anglického slova … wow. Ne, že by samotná výtvarná dílka byla zas až tak úžasně úžasná. Ona úžasnost, nad kterou se mi zatajil dech, se skrývala jinde – v pochopení dalšího z mnoha Božích principů.

Na kontrastu POZITIV – NEGATIV jsem si zcela jasně uvědomila úplně jiný kontrast – kontrast dvou srdcí – srdce nevěřícího a srdce věřícího (myšleno tím vykoupeného, obmytého krví beránka).

Při pádu člověka se v nás, přesněji v našem srdci, něco převrátilo. Najednou už neukazujeme svého Tvůrce takového, jaký skutečně je. Náš obraz je negativem – světelné tóny podává opačně, světlo černě a stíny světle.
Rozhodne-li se člověk žít v opravdovém, upřímném vztahu se svým Stvořitelem, stane se s ním razantní změna. Bůh sám zaslibuje, že „nám dá nové srdce a do nitra nám vloží nového ducha. Odstraní z našeho těla srdce kamenné a dá nám srdce z masa“ (Ezechiel 36,26) Takový člověk se stane pozitivním obrazem svého tvůrce – tj. odpovídá zobrazenému „předmětu“.

Uvědomila jsem si dva důležité principy:
1. Na první pohled z dálky obě dvě části obrazu vypadají stejně – směs černého a bílého. Je však důležité, jestli je základ „černý“ a my na něj sem tam doplníme nějaký ten „bílý puntík“ v podobě dobrého skutku, anebo „bílý“, doplněný o občasný „černý puntík“. Kým jsme? Jsme hříšníci, kteří konají dobro, anebo svatí, kteří občas hřeší?
2. Bůh ve svém slovu (Ezechiel 36,26) řekl, že nám dá nové srdce. Z toho tedy plyne, že když jsem mu svěřila svůj život, dostala jsem nové srdce. Máme tedy nové srdce. Věříte tomu? Ještě jednou, abyste tu otázku náhodou nepřehlédli – věříte tomu? Věříš tomu ty osobně? A věřím tomu já?

Od nástěnky jsem odcházela s nově nalezenou vlastní identitou. Pochopila jsem, že Bůh se na mě nedívá jako na budižkničemu, které při každé příležitosti spadne do hříchu a které je naprosto neschopné vykonat cokoliv dobrého. Bůh mi dal nové srdce. Všechno to sebeponižování a sebepodceňování byl jenom stud převlečený za pokoru. Stud říká „Nestojím ani za podívání. Nic dobrého se ode mě nedá čekat.“ Pokora říká: „Jistěže nesu slávu, ale je to zrcadlená sláva. Milost která mi byla přidělena!“.

Přeji vám, „ať svítí světlo vaše před lidmi … “ (Matouš 5, 16). „Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Efezským 2,10). Tak jděte a naplňte tento svět Boží láskou.

středa 6. dubna 2005

Být srdcem při práci

"Správně vidíme jen srdcem, co je důležité, je očím neviditelné." (A.S.Exupery) Povídka o setkání s člověkem, který se na svou práci dívá srdcem.

Setkala jsem se s ředitelem jedné docela obyčejné základky. Ba co víc, měla jsem možnost pozorovat jej při práci. Pravda, v tu chvíli bych rozhodně nepoužila sousloví „měla možnost“ – spíše bych to popsala slovy jako „musela jsem“ či „bylo mi nařízeno“. Toto setkání mi v první chvíli vůbec nebylo příjemné. S odstupem času však přináší ovoce těm, kdo jí prošli.

Tento pan ředitel je kapitola sama pro sebe. Malý princ by se při pohledu na něj rozhodně podivil a pronesl by to své: „Někteří lidé jsou rozhodně strašně zvláštní.“ Proč? Provokuje. Probouzí z letargie. V jednu chvíli se chová jako komediant a v druhou chvíli je schopen s vážnou tváří uvažovat nad závažnými problémy školství. Jde proti proudu. Je jiný. Ví, co chce, a jde za tím. Někdy tvrdě, nekompromisně. Má fakt kuráž. Když něco chce, hledá všechny možné způsoby, jak toho dosáhnout. Mluví-li o své škole, má v očích zář ohně. Šéfuje zástupu kantorů, chce po nich nemožné ihned, zázraky do tří dnů … a oni to dělají. Proč? Kdo je ten člověk? A hlavně … proč to funguje?

Ze začátku mi strašně lezl na nervy. Nechápala jsem to. Kladla jsem dotěrné dotazy. Hledala jsem důvody, proč to nejde . Všem okolo jsem tvrdila, že to, co říká, je pitomost, že to „prostě nemůže fungovat“.

A pak … pak jsem to pochopila. Vzpomněla jsem si, že „správně vidíme srdcem, co je důležité, je očím neviditelné“ (Malý princ). Tento muž se na svou školu dívá srdcem.

A co my? Jsme si vědomi toho, že i tvůrčí schopnosti mají svůj zdroj v srdci? Že nevěříte? Že chcete nějaký příklad? Stačí se podívat na umělce. Každý z nich by mohl malovat podle předem daných výpočtů, ale výsledek pak postrádá něco, bez čeho umění není uměním. Vzpomeňte si na Mojžíše – jednoho krásného dne mu Bůh předal přesné plány na stavbu svatostánku. Víme, že ty plány byly fakt dobré, a že se dá očekávat, že výsledek by měl být opravdu nádherný. Jenže samotné plány Bohu nestačí. Bůh předá plány a vzápětí dodává: „A do srdce každého dovedného řemeslníka jsem vložil moudrost, aby zhotovili všecko, co jsem ti přikázal … “ (2. Mojžíšova 31,6). Později „Mojžíš povolal Besaleela s Oholíabem a všechny dovedné, jež Hospodin obdařil moudrosti, všechny, jež srdce pudilo, aby přistoupili k práci na tom díle“ (2. Mojžíšova 36,2).

A do třetice – vzpomeňte si na Izraelce v době, kdy budovali nové hradby kolem svého pobořeného města. Jen si to představte: v jedné ruce mají zednickou lžíci, v druhé mají meč. „Stavěli jsme hradby dále, byly již zpoloviny hotovy, protože lid byl srdcem při práci“ (Nehemjíš 3,38). A úplně stejné je to s každým velkým podnikem, do kterého se pustíme – o obrovském dobrodružství zvaném život ani nemluvě. Úspěch i selhání lze do značné míry předvídat podle toho, nakolik do nich vkládáme celé své srdce.

Pamatujete si, jak jsem o onom panu řediteli říkala, že má fakt kuráž? Slovo „kuráž“ je odvozeno od starofrancouzského cuer, a to zase od latinského cor, „srdce“. Občas, když věci děláme opravdu srdcem, zjistíme, že najednou potřebujeme opravdu hodně kuráže – všechnu, kterou dokážeme posbírat.

Přeji vám, ať vše, co podniknete, se zdaří, protože u svých podniků budete mít srdce. Pak výsledky naší práce nebudou jen jednotky masové výroby, ale skutečně cenná umělecká díla. Právě ty se totiž rodí v lidských srdcích.