středa 13. dubna 2005

Pozitiv - negativ aneb o jedné školní nástěnce

Určitě jste už někdy procházeli školou. Ve většině z nich jsou zdi pokryty více či méně povedenými výtvarnými díly a dílky žáků jednotlivých tříd. Vždycky, když jdu okolo, tak tiše závidím. Naše výtvarnice mají opravdu hodně nápadů, a tak nezřídka kdy vnikají velké projekty (několik metrů čtverečních), na kterých spolupracuje tým lidiček. Tak trochu smutně přitom zavzpomínám na naše tradiční bílé papíry A3 a donekonečna se opakující zátiší. Ale musím se vám přiznat – jedna z prací mě fakt dostala.

Jen si to představte, dlouhá školní chodba (a když říkám dlouhá, tak myslím opravdu hooooodně dlouhá) a na jejím konci celá stěna pokrytá něčím, co z dálky připomíná dalmatinní kůži. Teprve když člověk přijde blíž, zjistí, že každý z výkresů skrývá jednoduchý, mnohokrát se opakující ústřední motiv a že část výkresu odpovídá realitě (černý motiv na bílém výkresu) a druhá část výkresu je kreslena inverzně (bílý motiv na černém pozadí). Celá výstava prací nesla název: POZITIV – NEGATIV.

Přiznám se, že jsem při pohledu na celou tuto scenérii pochopila význam anglického slova … wow. Ne, že by samotná výtvarná dílka byla zas až tak úžasně úžasná. Ona úžasnost, nad kterou se mi zatajil dech, se skrývala jinde – v pochopení dalšího z mnoha Božích principů.

Na kontrastu POZITIV – NEGATIV jsem si zcela jasně uvědomila úplně jiný kontrast – kontrast dvou srdcí – srdce nevěřícího a srdce věřícího (myšleno tím vykoupeného, obmytého krví beránka).

Při pádu člověka se v nás, přesněji v našem srdci, něco převrátilo. Najednou už neukazujeme svého Tvůrce takového, jaký skutečně je. Náš obraz je negativem – světelné tóny podává opačně, světlo černě a stíny světle.
Rozhodne-li se člověk žít v opravdovém, upřímném vztahu se svým Stvořitelem, stane se s ním razantní změna. Bůh sám zaslibuje, že „nám dá nové srdce a do nitra nám vloží nového ducha. Odstraní z našeho těla srdce kamenné a dá nám srdce z masa“ (Ezechiel 36,26) Takový člověk se stane pozitivním obrazem svého tvůrce – tj. odpovídá zobrazenému „předmětu“.

Uvědomila jsem si dva důležité principy:
1. Na první pohled z dálky obě dvě části obrazu vypadají stejně – směs černého a bílého. Je však důležité, jestli je základ „černý“ a my na něj sem tam doplníme nějaký ten „bílý puntík“ v podobě dobrého skutku, anebo „bílý“, doplněný o občasný „černý puntík“. Kým jsme? Jsme hříšníci, kteří konají dobro, anebo svatí, kteří občas hřeší?
2. Bůh ve svém slovu (Ezechiel 36,26) řekl, že nám dá nové srdce. Z toho tedy plyne, že když jsem mu svěřila svůj život, dostala jsem nové srdce. Máme tedy nové srdce. Věříte tomu? Ještě jednou, abyste tu otázku náhodou nepřehlédli – věříte tomu? Věříš tomu ty osobně? A věřím tomu já?

Od nástěnky jsem odcházela s nově nalezenou vlastní identitou. Pochopila jsem, že Bůh se na mě nedívá jako na budižkničemu, které při každé příležitosti spadne do hříchu a které je naprosto neschopné vykonat cokoliv dobrého. Bůh mi dal nové srdce. Všechno to sebeponižování a sebepodceňování byl jenom stud převlečený za pokoru. Stud říká „Nestojím ani za podívání. Nic dobrého se ode mě nedá čekat.“ Pokora říká: „Jistěže nesu slávu, ale je to zrcadlená sláva. Milost která mi byla přidělena!“.

Přeji vám, „ať svítí světlo vaše před lidmi … “ (Matouš 5, 16). „Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Efezským 2,10). Tak jděte a naplňte tento svět Boží láskou.

středa 6. dubna 2005

Být srdcem při práci

"Správně vidíme jen srdcem, co je důležité, je očím neviditelné." (A.S.Exupery) Povídka o setkání s člověkem, který se na svou práci dívá srdcem.

Setkala jsem se s ředitelem jedné docela obyčejné základky. Ba co víc, měla jsem možnost pozorovat jej při práci. Pravda, v tu chvíli bych rozhodně nepoužila sousloví „měla možnost“ – spíše bych to popsala slovy jako „musela jsem“ či „bylo mi nařízeno“. Toto setkání mi v první chvíli vůbec nebylo příjemné. S odstupem času však přináší ovoce těm, kdo jí prošli.

Tento pan ředitel je kapitola sama pro sebe. Malý princ by se při pohledu na něj rozhodně podivil a pronesl by to své: „Někteří lidé jsou rozhodně strašně zvláštní.“ Proč? Provokuje. Probouzí z letargie. V jednu chvíli se chová jako komediant a v druhou chvíli je schopen s vážnou tváří uvažovat nad závažnými problémy školství. Jde proti proudu. Je jiný. Ví, co chce, a jde za tím. Někdy tvrdě, nekompromisně. Má fakt kuráž. Když něco chce, hledá všechny možné způsoby, jak toho dosáhnout. Mluví-li o své škole, má v očích zář ohně. Šéfuje zástupu kantorů, chce po nich nemožné ihned, zázraky do tří dnů … a oni to dělají. Proč? Kdo je ten člověk? A hlavně … proč to funguje?

Ze začátku mi strašně lezl na nervy. Nechápala jsem to. Kladla jsem dotěrné dotazy. Hledala jsem důvody, proč to nejde . Všem okolo jsem tvrdila, že to, co říká, je pitomost, že to „prostě nemůže fungovat“.

A pak … pak jsem to pochopila. Vzpomněla jsem si, že „správně vidíme srdcem, co je důležité, je očím neviditelné“ (Malý princ). Tento muž se na svou školu dívá srdcem.

A co my? Jsme si vědomi toho, že i tvůrčí schopnosti mají svůj zdroj v srdci? Že nevěříte? Že chcete nějaký příklad? Stačí se podívat na umělce. Každý z nich by mohl malovat podle předem daných výpočtů, ale výsledek pak postrádá něco, bez čeho umění není uměním. Vzpomeňte si na Mojžíše – jednoho krásného dne mu Bůh předal přesné plány na stavbu svatostánku. Víme, že ty plány byly fakt dobré, a že se dá očekávat, že výsledek by měl být opravdu nádherný. Jenže samotné plány Bohu nestačí. Bůh předá plány a vzápětí dodává: „A do srdce každého dovedného řemeslníka jsem vložil moudrost, aby zhotovili všecko, co jsem ti přikázal … “ (2. Mojžíšova 31,6). Později „Mojžíš povolal Besaleela s Oholíabem a všechny dovedné, jež Hospodin obdařil moudrosti, všechny, jež srdce pudilo, aby přistoupili k práci na tom díle“ (2. Mojžíšova 36,2).

A do třetice – vzpomeňte si na Izraelce v době, kdy budovali nové hradby kolem svého pobořeného města. Jen si to představte: v jedné ruce mají zednickou lžíci, v druhé mají meč. „Stavěli jsme hradby dále, byly již zpoloviny hotovy, protože lid byl srdcem při práci“ (Nehemjíš 3,38). A úplně stejné je to s každým velkým podnikem, do kterého se pustíme – o obrovském dobrodružství zvaném život ani nemluvě. Úspěch i selhání lze do značné míry předvídat podle toho, nakolik do nich vkládáme celé své srdce.

Pamatujete si, jak jsem o onom panu řediteli říkala, že má fakt kuráž? Slovo „kuráž“ je odvozeno od starofrancouzského cuer, a to zase od latinského cor, „srdce“. Občas, když věci děláme opravdu srdcem, zjistíme, že najednou potřebujeme opravdu hodně kuráže – všechnu, kterou dokážeme posbírat.

Přeji vám, ať vše, co podniknete, se zdaří, protože u svých podniků budete mít srdce. Pak výsledky naší práce nebudou jen jednotky masové výroby, ale skutečně cenná umělecká díla. Právě ty se totiž rodí v lidských srdcích.