čtvrtek 24. prosince 2015

Jak jsem tvořila novoročenku

S blížícím se koncem kalendářního roku se moje e-mailová schránka plní nejrůznějšími přáníčky do nového roku. Nejčastěji se objevují fotky či koláže jednotlivých členů rodiny odesílajícího doplněné dvojicí písmen PF a příslušným rokem.
Pamatuji si, že už jako malou mě tato tajemná zkratka fascinovala. Proč zrovna PF? Moji rodiče pro mne měli jen standardní odpověď „Nevím, to se tak prostě dělá". Teprve o mnoho let později jsem zjistila, že v tom má prsty Karel Chotek z Chotkova a Vojína a že ačkoliv zkratka PF pochází z francouzkých slov „pour féliciter", což se překládá jako „pro štěstí", toto označení novoročenek je ryze česká specialita a na přáních z jiných zemí jej nenajdete.
Nevím, jak se stavíte k rozesílání či rozdávání PFek vy. Já tento zvyk mám docela ráda. Baví mě pozorovat, jak vyrostli dítka těch, které jsem celý rok neviděla. Úplně nejraději jsem měla dopisy „kocoura Sebastiana", který prostřednictvím svých dvounohých páníčků referoval, co všechno se za ten rok událo v jejich rodině. A jelikož příklady táhnou, obvykle se nechám zlákat a koncem roku taktéž nějaké vyrobím.
Pro své PFko s pořadovým číslem 2016 jsem zvolila možná trochu netradiční motiv - matematický vzorec a komentář "Ať umíte počítat nebo ne, Bůh s Vámi počítá..." Možná to zní jako obyčejné hrátky se slovy, ale v této krátké větě je obsažena hluboká pravda.
  • Když Adam byl v ráji, dostal od Boha jedinečný úkol - pojmenovat zvířata. Bůh si zvířata samozřejmě mohl pojmenovat sám, ale on to neudělal. Proč? Protože s Adamem počítal...
  • Když izraelský lid úpěl pod nadvládou Egypta, Bůh poslal Mojžíše, aby vyvedl izraelský lid z Egypta. Bůh s Mojžíšem počítal.
  • Když se zvědové vypravili prozkoumat Jericho, Bůh si použil Rachab, aby je zachránila. I s Rachab Bůh počítal.
  • Když anděl Páně zvěstoval Marii "Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš...", neznamenalo to nic menšího než že Bůh s Marií počítal.
Často si říkám něco jako „No jo, ale to byl Mojžíš … a s Marií už se vůbec nemůžu srovnávat." Ale pak si vždycky vzpomenu na to, že všichni tito lidé byli z masa a kostí. Důsledky Adamova hříchu na sobě cítí lidstvo dodnes. Mojžíš o sobě prohlásil, že „má neobratná ústa a neobratný jazyk." (Ex 4/10). Rachab byla žena nevalné pověsti – nevěstka. A Marie? Nejspíš to byla jen obyčejná dívka z malého města a nikterak významné rodiny. Přesto s každým z nich Bůh počítal.
Ve 12. kapitole 1. listu Korintským apoštol Pavel mluví o těle Kristově. Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů. Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl. Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.
Čtete to tam také? Bůh dal každému úkol. Bůh s každým z nás počítá – bez ohledu na to, jestli se cítíme jako supermani nebo jako totální looseři. On chce, abychom všechny věci dělali s ním a spolu dohromady – jako tělo Kristovo.  Je to Boží pozvání – pojď, nech se použít. Neboj se. Nemusíš být perfektní. Stačí, když se do toho pustíme spolu. Protože já s tebou počítám – i v roce 2016. 

středa 25. listopadu 2015

Amorfní křesťanství

Dnes cestou domů jsem strašně promrzla. Za prvních deset minut stání na mraze si můžu sama - nepodívala jsem se na jízdní řád, a tak jsem doplatila na dvacetiminutové intervaly mezi spoji. Autobus, kterým jsem měla v plánu jet domů, si opravdu dával na čas, a tak vzniklé pětiminutové zpoždění způsobilo, že navazující přípoj mi ujel. Když po další čtvrthodině přijela netopící šalina, myslela jsem, že se rozbrečím. Třetí čekání už jsem snášela poměrně odevzdaně.
Celou cestu domů jsem přemýšlela, čím se zahřeju, až přijdu domů. Topení zapnu naplno, to je jasné. Čaj? Chtělo by to něco účinnějšího. Čaj a slivovici? S antibiotiky raději ne. Zázvor? Ten doma nemám. Už vím, na co mám chuť - dala bych si poctivý kuřecí vývar. Budu muset projít zásoby - matně tuším, že by tam ještě jedna miska mohla být.
Doma jsem odložila kabát, zapnula topení i rychlovarnou konvici a šla prozkoumávat mražák. Sláva - je tu! Šup s plastovou nádobou na chvilinku do mikrovlnky, jen aby to největší zmrznutí povolilo, a pak vyklopit do hrnce a pomalu nechat rozehřívat.
Po chvíli jsem šla, celá natěšená, ohřívající se polévku zkontrolovat. To je zvláštní - část polévky už vaří a přitom zbytek je jedna velká ledová, vlastně polévková, kra. Matně se mi vybavily hodiny chemie a rozdělení látek na krystalické a amorfní.  Schválně, musím se mrknout, jak to vlastně je. Už to mám: "Amorfní látky vznikají např. při rychlém ochlazení taveniny, kdy částice nemají dostatek času k vytvoření krystalu. Při zahřívání amorfní látky postupně měknou, až do teploty, kdy se rozpustí. Jejich teplotu tání tudíž nelze přesně určit, ale lze je charakterizovat pomocí oblasti měknutí, což je teplotní interval mezi pevnou a kapalnou fází."
Pamatuju si, že mezi amorfní látky patří vosk, pryskyřice, sklo nebo asfalt. Nikdy by mě nenapadlo, že mezi ně bude patřit i na kost zmrzlý slepičí vývar.
A co naše křesťanství? Není náhodou taky tak trochu amorfní - beztvaré a neuspořádané? Co když jsme navenek horcí, ale když dojde na "lámání chleba", jsme uvnitř chladní  jako ledová královna? Teď, o Vánocích je to krásně vidět - navenek zpíváme koledy, radujeme se, že se nám narodil Spasitel, ale sotva přejdou Vánoční svátky, na Boha jako bychom zapomněli. Jaká asi je oblast měknutí našeho srdce?
Při zkoumání Wikipedie mě zaujala ještě jedna vlastnost látek: "Z energetického hlediska je krystalické uspořádání výhodnější než amorfní, proto je pro většinu pevných látek přirozené." Tak jo, nebudu amorfní, budu krystalická. Ale jak toho docílit? Už vím - být lidská, tedy být sama sebou, ale zároveň být plná Krista. Zkrátka Krista - lidská. To zní jako fuška. Ale pokud by měla platit analogie s chemickými skripty - pak být "krista-lidskými" je pro nás výhodnější a přirozené. Tak to třeba nebude tak těžké. 

pátek 16. října 2015

Verš na svatební oznámení

"Hele, podívej, už jsem konečně dodělala ten svatební web!" chlubila jsem se kamarádovi. "Však už bylo na čase, berou se už za měsíc! Měla bych to i dřív, ale neposlali mi žádné podklady. A ten animovaný gif z jejich svatebního oznámení mi dal docela zabrat!"

"Ukaž!" zahlásil poctivě Rosťa. Jako moudrý muž pochopil, že potřebuju pochválit.  "Hmm, pěkný," hlásí uznale, "ale ten verš je hrozný!" 

"Jak to myslíš, hrozný? Mně se docela líbí". "No samotný verš je pěkný, ale na svatební oznámení se mi vyloženě nelíbí. Jen se na to podívej - Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co člověku ani na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kteří ho milují. Vždyť apoštol Pavel tady mluví o nebi - a přitom tolik manželství připomíná spíš peklo!"

"Hmm, to máš asi pravdu", uznala jsem jeho argument a pak jsem se pustili do hledání chyb v obsahu webu, abych mohla výslednou práci poslat do světa.

Večer jsem ještě nad oním výběrem verše musela znova přemýšlet. Proč si vlastně snoubenci dávají nějaké motta na svatební oznámení? Nejspíš z podobného důvodu, jako se dává nápis na hrob. Zatímco epitaf je "krátký text, který informuje o zesnulé osobě, shrnuje její život a tematicky se vztahuje k mrtvému", toto motto nám prozradí něco o vztahu snoubenců, jejich vzájemné lásce a jejich postoji k manželství.
Vzpomínám, jaké verše z Bible jsem na svatebních oznámeních kdy zahlédla. Kromě známé 13 kapitoly listu Korintským či Písně písní (Pís 8,6-7) lidé nejčastěji citovali knihu Přísloví: 
  • Jako se na vodě zrcadlí tvář, tak srdce člověka na člověku. (Přísloví 27, 19)
  • Ženu statečnou kdo nalezne? Je daleko cennější než perly. Srdce jejího muže na ni spoléhá a nepostrádá kořist. (Přísloví 31,10) 
  • Tyto tři věci mám za podivuhodné a čtyři nemohu pochopit: cestu orla po nebi, cestu hada po skále, cestu lodi v srdci moře a cestu muže při dívce. (Přísloví 30, 18-19)
Čas od času se objevily verše, které byly - podobně jako onen úvodní z 1. listu Korintským 2/9, vytrženy z kontextu. Kupříkladu tvrzení "Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu." (Rút 1,16) neříkala žena muži, ale Rút své tchýni Noemi.
Nápisy na svatebním oznámení či různá proklamační hesla na svatebním webu jsou krásná věc. Někdo pro své svatební oznámení zvolí dechberoucí verš z Bible a ozdobné písmo na bílé kartičce s jemnými květy. Jiní si vyberou jednoduchou kresbu a prostý citát Victora Huga "Jdi s tím, kdo tě má rád".

Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mám pocit, že dost možná je vlastně jedno, co si kdo napíše za motto na onen kousek papíru oznamující změnu příjmení nevěsty. Důležité je to, co bude hlásat jejich každodenní manželský život. Můžu si na svou vizitku, svatební oznámení či náhrobek napsat, co chci. Otázkou je, co doopravdy uvidí ti ostatní. Protože jak říká Malý princ: "Správně vidíme jen srdcem, co je důležité, je očím neviditelné."

neděle 16. srpna 2015

Dvojí smutek

„Chci se omluvit našim hostům, že dnešní shromáždění bude tak trochu netradiční a dosti smutné," zaznělo na úvod bohoslužeb Křesťanského společenství Žďár nad Sázavou. Po krátkém úvodu a modlitbách jsme brzy zjistili příčinu poněkud zvláštního uvítání. „Připadla mi nepříjemná úloha Vám oznámit, že Zdeněk už není mezi námi. Nevím, jestli jste zaznamenali informaci, že v Itálii spadla lavina kamení a pár aut to zasypalo a zemřel tam jeden Čech. Tak ten Čech byl právě Zdeněk. Byli s manželkou na dovolené, děti nechali na táboře, a … " David měl co dělat, aby se mu nezlomil hlas.

Po stručném úvodu se ti, kteří měli dostatek informací, pokusili ostatním předat alespoň kusé odpovědi na policejní otázky typu „Co?", „Kde?", „Kdy?" „Jak?" a „Proč?". Zbytek shromáždění seděl a jen ztěží zpracovával právě vyslechnuté zprávy.

Následující bezmála půl hodinu se zdánlivě nic nedělo. Z předních řad zněly chvály – někdy jen v instrumentální podobě, jindy hudba dostávala i slova. Každý z těch, kdo Zdeňka znali, měl sůl na řasách a smutek pod kůží. Lidé seděli a přemýšleli. Vzpomínali, plakali, čas od času se někdo modlil, jindy jsme společně vyznávali Boží slovo v písních. Byl tu prostor pro vzpomínky, slzy i obejmutí.

Kazatel otevřel Bibli a začal číst z listu Římanům: „Jsem jist, že ani smrt ani život, … ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, … ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu." (Římanům 8/38-39). Celou místnost naplnila naděje. Ne, nepřestalo to být těžké. Pořád tu po Zdeňkovi zbyla obrovská díra, kterou půjde jen těžko zacelit. Není pochyb o tom, že tento mimořádný muž bude spoustě lidem chybět – a ze všeho nejvíc jeho manželce a dvěma dětem. Přesto vědomí, že smrtí život nekončí a že se se Zdeňkem jednou setkáme, vlévalo všem do žil nových sil. Domů jsme se rozcházeli sice smutní, ale ne zlomení.

Večer téhož dne nás čekala návštěva u Rosťových sousedů Hedviky a Jirky. Vlastně ani nevím, jak tito milí starší důchodci jmenují příjmením – říkáme jim „Námořníkovi" – to podle bývalého povolání onoho sympatického muže. Když se "pan kapitán" rozpovídal o svých toulkách po světě, v očích se mu zajiskřilo a já najednou věděla, že vedle mě nesedí jen hubený osmdesátník poznamenaný nemocí, ale opravdový mořský vlk.

Starší manželé nás jak se patří pohostili. Na stole přistálo nejen víno a jednohubky, ale i fotografie z dalekých cest. Poslouchali jsme příběhy, obdivovali krásy dalekých krajin i majestátnost dálkových lodí, na nichž se náš soused plavil.  Ano, z lidského hlediska tento člověk měl v životě vše. Krásnou ženu, dostatek peněz, spoustu zajímavých zážitků. Teď však vedle nás sedí hrdý starý muž, jehož pozemské dny se chýlí ke konci.  Jak jen přinést opravdové evangelium člověku, který „má všechno a nic mu neschází?

Příležitost k rozhovoru o Bohu nakonec přinesl jejich tříletý vnuk Sebastián. „Jostíku, jak to, že jsi ráno nebyl doma?" zeptal se poněkud vyčítavě. Těšil se, že když bude Rosťa doma, určitě ho kousek sveze na traktoru. „Sebíku, Rostík má své práce dost." odbyla jej paní sousedka, ale malému uličníkovi jako by to nestačilo. Sedla jsem si k němu, zpříma jsem se mu podívala do očí, tak, abych si byla jistá, že mě vnímá, a zkusila jsem mu to vysvětlit po svém. „Sebíku to je jednoduché. Dneska je neděle. A v neděli dopoledne Rostík není doma, protože v neděli dopoledne pravidelně chodí do kostela." Rosťa si všiml hozené rukavice a nenechal ji jen tak ležet. „Zrovna dneska to bylo takové smutné. Oznamovalo se tam, že jeden člověk, kterého jsme všichni znali, tragicky zahynul na dovolené. Spadla na něj lavina kamení. Bylo to moc smutné. Ale zároveň plné naděje. Jsem moc rád, že můžu vědět, že věřil v Ježíše Krista a že se spolu uvidíme v nebi."
Na pár vteřin zavládlo trapné ticho. Hedvika si zapálila a Jiří moc nevěděl, kam s očima. Než jsem stihla sebrat odvahu a pokračovat v hovoru o smyslu života, Sebík vzniklou pauzu v hovoru vyplnil po svém. "Podívej, jaké mám auto!" zahlaholil a už už mě táhl ven.

Témata jako Bůh, smrt, smysl života a osobnost Ježíše Krista zůstala pro tento večer uzavřena. Náš rozhovor plynul v klidných a bezpečných vodách společenské konverzace. Mně však bylo smutno. Proč se dokážeme bavit o námořních lodích ci o kvalitě vína, ale jakmile máme mluvit o Bohu, najednou jde všechno ztuha? Koneckonců nemusíme vést sáhodlouhé apologetické debaty, stačí otevřít Bibli a číst. Vždyť Jan mluví jasně: "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." (Jan 3,16) a na jiném místě dodává: "Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život."(1 Jan 5/11-12).  

Jeden den, dvě hluboká setkání. Zdeňka jsem nikdy neviděla a na tomto světě jej neuvidím. Přesto vím, že aktuální smutek pozůstalých vystřídá radost plynoucí z Boží naděje. S Jiřím jsme se mohli radovat nad sklenicí vína. Přesto jsem při odchodu měla pocit smutku a beznaděje. Ale - není všem dnům konec. Třeba příště?

čtvrtek 13. srpna 2015

Bod obnovy

„Pomoooc! Asi jsem si zničila počítač! Windows hlásí kritickou chybu a jsou asi tak milionkrát pomalejší a nic nefunguje!" volala jsem zcela zoufalá kamarádovi, o němž vím, že často opravuje neopravitelné počítačové vraky. „A cos prováděla?" „Ále, … " nadechla jsem se a pak jsem mu plna zoufalství barvitě líčila, co přesně se s mým netbookem dělo a co všechno už jsem podnikla pro jeho záchranu.

Po pár komentářích typu „Tos udělala pěknou blbost" jsem měla jasno. Smazat všechno, co navrhne aplikace pro vyhledání a odstranění spyware, adware, trojských koní a další všemožné počítačové havěti, nebyl zrovna nejchytřejší nápad. Před sebou jsem měla krásnou ukázku toho, jak to dopadá, když si člověk omylem odinstaluje důležitý kus operačního systému…

„A zkoušela jsi bod obnovy?" „Ne, nezkoušela… a ani nevím, kdy jsem naposledy vytvářela bod obnovy…" odvětila jsem plna pesimismu. Nicméně po drobné nápovědě se mi podařilo vrátit změny v systému do stavu, ve kterém byl před dvěma dny. Řeknu vám, opravdu se mi znatelně ulevilo.

Když jsem pak večer usínala po vyčerpávajícím, leč vítězném boji s rozpadajícími Windows, říkala jsem si, jak by to bylo super, kdybychom i my měli v životě takové osobní „body obnovy". Člověk by se mohl vrátit do stavu před třemi dny, týdny či roky a rozhodnout se jinak, lépe.

Ale počkat! Vždyť on ten bod obnovy existuje! Bůh sám jej vytvořil! Poslal na svět jediného Syna jako oběť smíření za naše hříchy, abychom skrze něho měli život! (1 Jan 4/9-10 parafrázováno).

Jak často se mi stává, že se má duše ve mně hroutí stejným způsobem jako můj počítač. Ještě že pak přijde Duch Svatý, aby mi připomněl, že můžu s důvěrou očekávat Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí a obnovuje se každého rána. (Pláč 5/20-23 parafrázováno).

„Díky, Bože. Díky, za každé nové ráno!" blesklo mi hlavou, když jsem se spokojeně zachumlala do peřin.

O cestách k doktorovi

O cestách k doktorovi
View this email in your browser
Jedna z věcí, kterou opravdu nemám ráda, je běhání po doktorech. Jelikož se mi v půlce dubna podařilo uklouznout v práci na schodech a přivodit si tak pracovní úraz v podobě zlomeného prsteníčku a pohmožděného kotníku, návštěv nejrůznějších lékařských středisek jsem si za poslední dva měsíce užila do sytosti.
Celá anabáze léčby pracovního úrazu končí návštěvou obvodního lékaře, který má za úkol vyplnit příslušné formuláře pro pojišťovny. Zdá se to jako banalita, ale zdání klame. V mém případě se jednoduchý formální úkol rázem přetrasformoval v náročnou bojovou hru. Připadala jsem si jako v pohádce o kohoutkovi a o slepičce.
  • Návštěva číslo 1: „Vy tady máte ještě předepsanou kontrolu u rehabilitačního lékaře, na které jste nebyla. Tak tam zajděte a pak se stavte." Následovaly dvě zcela zbytečné kontroly u rehabilitačního lékaře a na chirurgii, aby oba konstatovali, že léčba je ukončena a už mě vidět nechtějí.
  • Návštěva číslo 2: „Dneska mám hodně plnou čekárnu. Stavte se zítra – papíry vyplním odpoledne, zítra to tu budete mít."
  • Návštěva číslo 3: „Jé, vy už jste tady? No já jsem se k tomu včera nedostal – tak to vyplníme společně." Následovalo půlhodinové vypisování papírů, proložené listování ve zdravotní dokumentaci. „Máte dva formuláře – bude to dvakrát 150 korun … ale nebojte, to by vám pojišťovna měla proplatit…"
Zaplatila jsem příslušnou částku a s úlevou jsem urychleně opouštěla ordinaci. Uf, tak už to mám konečně za sebou, teď ještě předat část papírů v práci a zbytek odeslat na svou pojišťovnu a mám pokoj. Cestou domů jsem se pomalu vznášela. Konečně! Už se mi skoro ani nechtělo věřit, že se mi podaří zkompletovat všechny lékařské zprávy, posudky o bolestném či jiné podivuhodné dokumenty, které jsou nutné pro nakrmení úřednického šimla.
Doma přišlo nepříjemné vystřízlivění. Při podrobném ohledání druhého z formulářů jsem zjistila, že můj obvoďák jej sice krásně poctivě vyplnil, ale zapomněl na něj dát razítko. S neblahou předtuhou jsem zvedla telefon a volala naší sekretářce.
„Ověřit, jestli tam je razítko od lékaře … moment, vydržte, hned se podívám… tak není, budete tam muset skočit ještě jednou."
Zůstala jsem jako opařená. To snad není pravda! Včera si tu lítám s hlavou v oblacích, jak pěkně už mám všechno z krku a dnes mám pocit, že kdyby blbost nadnášela, tak si tu lítám jako holubička. Taky jsem si to mohla zkontrolovat, než jsem odešla z ordinace! A vůbec – ten obvoďák to měl udělat pořádně, na první dobrou. Zinkasuje si 3 stovky a ani to není schopný orazítkovat!
Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mě to štvalo. Jedno malé pochybení znamenalo opět se vydat do práce, jet přes celé Brno k obvoďákovi a tam se s ním dohadovat o dvou razítkách. Celý den jsem chodila pěkně naštvaná. Kudy jsem šla, tudy jsem si stěžovala. Většina lidí mě politovala a podpořila v tom, že je to vážně hrozné a že tenhle způsob trávení dovolené zdá se být poněkud nešťastným. Až teprve moje paní domácí mi otevřela oči. „Razítko je procházka – ne pacient! Furt je to lepší než loňské prázdniny, které jsi proležela."
Trochu jsem se musela stydět. O kolik je mi líp než všem těm, kteří v čekárně sedí skutečně proto, že je jim zle a něco je bolí. Jak snadno člověk zapomíná. Loňské prázdniny jsem opravdu z větší části proležela a s úzkostí jsem čekala na každý další verdikt některého z lékařů.
Tahle jednoduchá prostá poznámka mi nečekaně připomněla, že mé cesty k doktorovi jsou už úplně jiné. Kotník už dávno nebolí. Prsteníček sice úplně neskrčím a budu muset oželet všechny své oblíbené prstýnky, protože v místě zlomeniny důkladně zesílil, ale v podstatě mě tyto trvalé následky v běžném životě nijak neomezují. A loňská vleklá borelióza? Prozatím dává pokoj, takže se už nějaký ten pátek obejdu bez koňských dávek antibiotik.
Ano, celé tohle čtvrté cestování mezi prací, obvoďákem a domovem mě stálo dvě hodiny času z dovolené – ale byly to užitečné dvě hodiny. Připomněly mi, jaké to je dívat se na svět jinýma očima. Očima vděčnosti. Mimochodem – tahle návštěva obvoďáka byla stručná a jasná. Razítka jsem dostala hned mezi dveřmi od sestřičky.

Možná

Jsem přeborník na vyrábění katastrofických scénářů. Třeba když
ředitel na poradě oznámí, že bude nucen propustit 4 učitele. V sekci matematiků jsem poslední příchozí. Možná propustí mě a …
Nebo když držím v ruce výsledky boreliózy. Antibiotika opět nezabrala. Na další mám alergickou reakci. Možná se to nikdy nezlepší a budu nemocná nadosmrti. Anebo to možná bude dokonce horší. A možná, že ...
Anebo když poslouchám stesky svých kamarádek, které fňukají, že jsou samy, a říkám si – když ony, takové milé, krásné, chytré, nemůžou najít toho pravého, možná se taky nikdy nevdám…
Ano, vím, že psychologové dokázali, že drtivá většina toho, s čím si děláme starosti, jsou věci, které buďto nemůžeme ovlivnit, anebo nikdy nenastanou. Ale pouhá znalost tohoto faktu mi nijak zvlášť nepomáhá se přestat stresovat a bát.

Dnes mě napadlo se podívat, kolikrát je v ekumenickém překladu Bible použito slovo „možná". Více než polovina z těchto výskytů je ve známém rozhovoru Abrahama a Hospodina o vyhlazení Sodomy a Gomory (1 Mojžíšova 18/20n). Abrahám zde smlouvá a říká „Možná je zde 50 spravedlivých … možná jich je čtyřicet …a co takhle deset?"

Zvláštní. Jak to, že Hospodin přistoupí na Abrahamovu hru a pokračuje v licitaci? Odpověď najdeme o pár veršů výše, kde Hospodin o Abrahamovi řekl: „Důvěrně jsem se s ním sblížil." Abraham je Božím přítelem. Jsem já Božím přítelem? Řekl by o mě Bůh „Důvěrně jsem se s ní sblížil"? Je náš vztah natolik blízký, že si troufnu se modlit nejenom za ty obrovské věci jako je válka na Ukrajině či hladomory v Africe, ale i za ty starosti, které vlastně nemají konkrétní podobu, ale přesto mi jako jakýsi tíživý dusivý mrak v podobě „možná" berou radost ze života?

Při přemýšlení nad slovem „Možná" jsem prožila ještě jeden okamžik osvícení. Uvědomila jsem si, že mnohem zajímavější než počet výskytů slova „možná" je však zjištění, kdo toto slovo říká. Nebo spíš neříká. Slovo „možná" totiž nikdy nezazní z úst Boha. Bůh s námi nepotřebuje hrát hru na „možná, možná ne". On totiž ví.