Auvajs… Jak to, že to pálí, když jsem se té konvice ani
nedotkla? – nadávám v duchu na vlastní nešikovnost. Jak je možné, že pár
kapek vody v plynném skupenství umí člověku tak důkladně znepříjemnit
život?
U šálku kávy přemýšlím nad slovy apoštola Jakuba: „Co je váš život, jste jako pára, která se na
okamžik ukáže a potom zmizí.“ Při pohledu na svou opařenou ruku si poměrně
hmatatelně
uvědomuju, že je úplně jedno, že pára za chvíli zmizí – i to
krátké, avšak o to intenzivnější setkání, může mít někdy nedozírné důsledky.
Okamžik. Co trvá okamžik? Třeba… třeba napsat smsku. Když ji
pošlu příteli, kterému je těžko na duši, bude mít radost jeden člověk.Když
v něm přitom zaseju semínka síly, lásky a rozvahy, budou z ní mít
užitek mnozí. A když se mi podaří do jeho života přinést kousek nebe a přivést
jej zase kousek blíž k pokání, bude
se jednou radovat celé nebe.
Co kdybych šla psát?
Žádné komentáře:
Okomentovat