pondělí 11. července 2011

... a chodili mu tam lidi

„Dobrý den, máte jízdenky?“ ptám se v novinovém stánku. Slečna se neobtěžuje ani přestat telefonovat a jenom nevrle houkne „Automat.“ „A mohla byste mi, prosím, rozměnit?“ „No to teda nemohla…“ Co teď? Na černo jet nechci, drobné na lístek nemám. „A co takhle žvýkačky, ty mi prodáte?“ zkouším to jinak. „No to vám teda neprodám, přece sem vám řekla, že vám nerozměním.“ Zůstávám stát s otevřenou pusou. Tak ještě jednou: „Ale já už nechci rozměnit, já si teď chci koupit jedny Orbitky!“ „No to by moh říct každej, to děláte schválně... kdyby si sem chodili všichni takhle rozměňovat, tak to můžu zavřít!“
Inu, komu není rady, tomu není pomoci. Nechceš prodávat? Neprodávej! Aneb jak praví klasik: „Postavil si hospodu, ale chodili mu tam lidi.“ K čemu tam ta ženská je, když dá přednost telefonování před obsluze zákazníků?
Jenže, nejsme my jako církev někdy úplně stejní? Postavili jsme si kostel, máme své krásné bohoslužby, malou milou útulnou domácí skupinku, kde si pěstujeme hezké vztahy a všichni se dobře známe … počítáme ještě vůbec s tím, že by k nám mohli začít chodit lidi? "Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte" (1.Petr 3,15)

Žádné komentáře:

Okomentovat