Důtka třídního učitele pro studenta, který zdrhal ze školy a nenosil včas omluvenky je vcelku běžná záležitost Přesto ta má vzbudila ve škole školy značný rozruch. Spodní část stránky totiž obsahovala překlad textu do vietnamštiny.
Ještě cestou do kanceláře školy jsem doufala, že předání dopisu k odeslání proběhne bez zbytečné popularity. Když jsem však otevřela dveře, s hrůzou jsem zjistila, že u pultu nestojí jen sekretářka, ale též pracovnice studijního oddělení a samotný pan ředitel.
„Co to je?" zeptal se ředitel školy, zatímco jsem podepisovala ony listy papíru, které jsem ještě teplé přinesla z tiskárny.
„Důtka třídního učitele", odpověděla jsem co nejlhostejněji, doufajíc, že mu toto tvrzení bude stačit. Jeho výraz tváře mě ujistil, že dotaz nesměřoval k předmětu dopisu, ale právě k onomu poslednímu odstavci, který obsahoval několik řádků plynné vietnamštiny.
Když se zdálo, že ticho je delší než je zdrávo, dodala jsem poněkud omluvně „No, když rodiče jsou Vietnamci a oni neumí moc dobře česky, a tak jsem to nechala přeložit do vietnamštiny, aby věděli o co jde…"
„Aha." Ředitele má iniciativa evidentně zaskočila, a tak dlouze zvažoval, jestli mě má spíše pochválit či pokárat. Po chvíli došel k závěru, že by nejspíš měl zaujmout k celé věci nějaké stanovisko, a tak dodal neutrální „No já bych se na to vykašlal. Mají umět česky."
„No, víte, loni se jeden z mých maturantů, taktéž Vietnamec přiznal, že jeho rodiče taktéž neuměli česky. Prý když domů přišel doporučený dopis ze školy s důtkou ředitele školy, vymyslel si, že se jedná o pochvalu a doma se s ním ještě chlubili a dali mu extra kapesné. Nerada bych, aby se podobná situace znova opakovala."
„Zajímavé. No to by mě opravdu nenapadlo." dodal ředitel a předal dopisy sekretářce k odeslání. Slušně jsem se rozloučila a urychleně jsem vyklidila prostor.
Zpráva se po patře nesla rychlostí kulového blesku. „No to jsme tu ještě neměli, dopis ve vietnamštině", hlásí mi hospodářka školy. Opět zopakuji historku se Simonem. Opět tentýž nechápavý výraz.
Když mě s podobným komentářem zastaví ještě Jana ze studijního, jen bezradně pokrčím rameny a dodám: „Co mám dělat, když chci, aby mi rodiče rozuměli?" Pomalu si zvykám, že mě kolegové považují za blázna.
V trojúhelníku učitel – rodič – žák jsem se opravdu snažila, aby vzájemná komunikace byla co nejsrozumitelnější. Ale jak to je v komunikaci Bůh – já – mí nevěřící přátelé? Dokážu mluvit jejich jazykem? Anebo jim předkládám karikaturu Boha schovaného za církevštinu a rozčiluju se, že já jim to přece říkám a že je jejich problém, že mi nerozumí. Evangelizuju kvůli čárce, nebo kvůli lidem okolo sebe? Umím být bláznem pro Krista?
Žádné komentáře:
Okomentovat