Hrdě jsem si nesla domů nové boty. Lodičky. Po dlouhých bojích se mi podařilo sehnat botu, v níž se snoubila elegance, pohodlnost a více než příznivá cena. Cestou domů jsem se téměř vznášela.
Na rohu ulice mě napadlo: „Co kdybych nové boty hned vyzkoušela?“ Pokradmu jsem se rozhlédla, zda na ulici nikdo není (přeci jen se mi nechtělo dělat divadlo širokému publiku). Když jsem zjistila, že všude je pusto a prázdno, s úlevou jsem odložila tašky na parapet nejbližšího suterénního okna a pustila jsem se do přezouvání.
O pár vteřin později vykoukla ze dveří obchodu usměvavá paní: „Nechcete jít k nám dovnitř a posadit se tady na stoličku? Asi by se vám líp přezouvalo…“ Docela mě to zaskočilo – nečekala jsem, že mě bude zpoza okna někdo pozorovat. „To je dobré, já už to skoro mám“, odpověděla jsem, stále poněkud v rozpacích. „No jak myslíte“, odvětila tajemná paní a zmizela stejně rychle, jako se objevila.
Přesto mě cestou domů její úsměv dlouho hřál. Taková hloupost – udělat pár kroků a nabídnout někomu místo k sezení. A stejně – potěšilo mě to snad ještě víc než ty boty. Najednou jako by bylo na světě daleko mileji a veseleji.
Matka Tereza jednou řekla: „V životě nemůžeme dělat velké věci, ale můžeme dělat malé věci s velkou láskou.“ Měla pravdu.
Žádné komentáře:
Okomentovat